Od kostelních věží znějí
Zvony večerní,
Větérkové chladně vějí,
Víc a víc se tmí.
Bělorouné stádo bére
Z lad se s brekem do vsi šeré.
Slavíčkové v háji pějí
S libou zvučností;
Starých hradů zdi se rdějí
V bledé skvělosti.
Rolník trudné práce nechá,
Unaven k domovu spěchá.
Luna svítí jasnou září
S nebes výsosti,
Ve vlnách se s bledou tváří
Zhlíží v temnosti;
Hvězdy, věrné druže její,
Vůkol ní se hrdě skvějí.
Příroda teď odpočívá,
Zesnula již ves;
Žádný hlas se neozývá,
Utich’ lesní ples.
Černá noc se s stíny blíží,
Mrákotou zem celou tíží.
Komuž tato luna svítí
V bledé skvělosti?
Komu obor hvězd se třpytí
S modré výsosti? –
Hle! toť obět přirození
Tomu, jehož konce není. –
Bože! Ty, jenž hromohlukem
Nám jevíš moc svou,
Veleben buď slávozvukem,
Ctěn i lyrou mou!
Ty jsi mocen v lásce, v hněvu,
Ty jen hoden slávozpěvu!