Když nademnou mračna táhnou
Neštěstím obtěžkaná,
Prsa bolem proklaná
Darmo po ulevě prahnou:
Tu obrátím zrak do výše,
A v tom moři blankytném
Tato slova čtu si tiše:
Vždyť jiná jest ještě zem!
Když na svět se zblízka dívám,
Vždy jarý mne pojme hněv;
K srdci vstupuje mi krev,
A tu smutné chvíle mívám.
I proklínám šalbu klamnou,
Vida cnost ve spolku zlém;
Však tu hlas se ozve zamnou:
Vždyť jiná jest ještě zem!
V noci chladné když slzívám
Nad mé lásky mohylou,
Tvář od žele unylou
Darmo před měsícem skrývám:
Zdá se mi, že vrby černé
To si praví v šeptu svém:
Zas se sejdou duše věrné,
Neb jiná jim kvete zem!
Když lichá se moudrost směje
Přepiatému šílení,
Že zde v marném kvílení
Nad domnělou vinou vzeje:
Mě nezvrátí slova mylná,
Jinák psáno v srdci mém;
Neb v něm víra žive silná,
Že jiná jest ještě zem.
Nuže světe, svodný světe!
Všech tvých nebojím se zlob;
Zchvať mé tělo v časný hrob,
Duše pro budoucnost kvete!
Kde nezajde slunce jasné,
Věčný máj se zelená,
Vyjeví se mé sny krásné:
Tam uzřím tě, vlasti má!