Ha vojsko vrací se, ha vojsko je zde! Ta zpráva kolem po městě jde. Sličné dítky Vonné kvítky
Vítězům sypou na cestu. „O prchněte strasti a srdce se těš, A vstříc ty milenko milenci spěš! K lásky slasti
V lůno vlasti Jaromír tvůj se v slávě vrátil!“ Takto slečinka čilá v spěchu dí, V rytírstvo bojovné rychle letí.
V různé kráse Kolébá se Jí kadeř po sněžné šíji. Letí děva v před i letí děva v zad,
Neví však o něm tu nižádný řad. Ach tu jasné Očko hasne, Zdenka krásná co stín zbledne.
„Kdež ach Jaromíre, milý druhu dlíš? V lokty milé své proč neletíš? Či tvé kosti V neznámosti,
V zemi dálné práchnivějí? Kdož, ach, mi věnec teď k svadbě podá, Když mi uprchla blahost jediná? Služky věrné,
V roucho černé Včil nevěstu oblékejte!“ Takto žalostně celý den lká; Nastane noc – vše na lůžko se dá;
Bolné lkání, Bědování Slečninu plní komnatku. Hučí jedenáctá, – slečna bdí
A lká potichmo a hořce slzí. Sejček vyje, Půlnoc bije, Korouhvičky strašně vrznou.
Ha slyš, kdo po sínci tak pozdě to jde? Krok hřmotný se blížiti jme: V hrůzném třesku, V modrém blesku
Dvéře od komnatky vzlítnou. Ha tamto popatř, jak v blesku zvně, Hu! brněná ruka hrůzně se pne, A povděčně
Siré slečně Věncem umrlčím pokývne. Zbudíť z mdloby dívku valný ráz, A v hrůze obejde ji chladný mráz.
Vínek zhledne, K smrti zbledne; Pak z ruky příšerné ho přijme. A jak ho dosáhne, je divno jí,
Kol sebe práznou spoustu vidí: Děvče věrné V lůno černé Mrákota věčná pojímá.
Cookies on Poetry Cove