V tichém snu odpočívá
Vesnička zvečera,
Měsíček se usmívá
Na vlnky jezera.
A ve kvetoucí stráni
Slavíček libě lká,
A jen po dlouhém lkání
Na chvílku umlká;
Milostnou ale píseň
Hned zase obnoví,
Až všecku svoji tíseň
Ve zpěvu vysloví.
Rozkošnýmiť on hlásky
Jeví své toužení,
Jeví i bol své lásky
Ve truchlivém pění.
O bys věděl, slavíčku,
Že stejně cítíme:
Zaletěl bys, poslíčku,
K okénku dívky mé.
Zasedna na větvinku
Větrem rozhoupanou,
Zbudil bys mou dívčinku,
Spaním opoutanou.
A zpěvem bys roztoužil
To srdečko její,
Bych déle se nesoužil
Přemarnou nadějí.
A však kdybys to věděl,
Teprv by bylo zle!
Jiným bys to pověděl –
Snad i milence své.
Pak by se mohlo státi,
Že, co jsme skrývali,
O tom by snad i ptáci
Na střeše zpívali.