Slyš, jak strašně duté štíty znějí! Nepřátelské prapory se chvějí, Již zdaleka hrotů blesk Vyzrazuje četné, branné zbory,
Smrtonosných zbraní třesk Rozléhá se přes doly a hory. Hrdý Radislav v jich čele jede, Proti Václavovi pluky vede.
Vstaneť rovněž Václav míružádný, Vlast by hájil a čin ztrestal zrádný; V nutný, spravedlivý boj Velebystrou myslí chrabrých Čechů
Valný jej provází roj, Věrných jemu do posledních vzdechů; A však s očí jeho mír se směje, V ruce bílý praporec se chvěje.
Utkajíť se vojska – Obé strojí K hrůznému se, krvavému boji: Aj tu na běloni svém Vyjede kněz Václav z vojska středu.
Kyne klidno tam i sem, Vážně stane, jako vůdce, v předu; Mečem kyne knězi kouřímskému, Sám by boj podstoupil proti němu.
„Námť jen sluší měřiti se v boji, V pokoji nechť aspoň manstvo stojí!“ Ha, tu Radislav co mrak Hrdě vyjede na černém oři;
Povznesa však výše zrak – – Padne k zemi a v prachu se koří. Ten, jenž prv počínal tak si směle, Nyní po celém se třese těle.
Netroufá si zhůru zraky vznésti, Zářného nemoha blesku snésti; Neb hle, v rouchu nebeském Skví se slavně kníže Václav svatý;
Na čele mu vznešeném V zářném svitu kříž se leskne zlatý; Vedle něho anjelé se skvějí, S hrozící jej zbraní provázejí.
A v nebeské této záři, slávě Laskavě a co cheruba právě Takto Václavův hlas zněl: „Bratře, na vlastním měj dosti jmění,
Horšího bys nedošel Trestu za podobné provinění!“ A Radislav vlídná slyše slova, Pokleknul – o milost prose znova.
Cookies on Poetry Cove