Aj, z hor den zavítal růžojasný! Živo v hájích, živo na prostoře, Aj živo i na Tetínském dvoře; Slyš ten hlahol lovců mnohohlasný! –
Již se řítí z brány smělý roj, A v jich čele – kníže Bořivoj. Na plecech mu šípy v toulu chřestí, Stříbrný roh visí mu po boku,
Bujný broň ho nese v rychlém skoku, Za ním zbor si houštím dráhu klestí. Zavzníť hájinou roh stříbrný, A k svým lovcům kníže takto dí:
„Nuže, druzi, pobodnětež oře, Ať nás nesou v houště tmavých lesů, Rychlým letem k divokému plesu; Tamo k příkré obraťme se hoře!“
A až od podkov se jiskřilo, Klopotem za ním vše pádilo. Hle tu laň šedá vyskočí z houští, Běží přímo k blízkému potoku;
Lovci v patách za ní v divém skoku, Až se octnou na divoké poušti. Aj tu kolmá pne se vzhůru stráň, Před ní klesne uchvácená laň.
Laňku knížecí proklane střela; Aj tu vyjde kmet ze skály klínu, Vetchý, stříbrovlasý, roveň stínu; Z jeho ust však řeč věhlasná zněla,
Cizí sic, a předce známá všem, Jakby předků mluvil jazykem. „Proč jsi usmrtil mi zvíře milé, Které živilo mne drahná léta,
Když jsem na poušť zašel z těku světa, V jaře věku, v mládenecké síle? Dávaloť mi mléko vlažící, Snášelo kořínky léčící.“
Načež velevlídně vece kníže: „Jáť chci sám ti sloužit v každé době; Neb že křesťana jsem shledal v tobě, Svědčí tvář mi tvá – i ten znak kříže.
Pročež rci, o starče, která vlast Vypudila tebe v tuto strast?“ „Blaho mé, dí kmet, nazýváš strastí? Aj což může sladšího zde býti,
Nežli o samotě Kristu žíti, Všech pozemských odříci se slastí? Co mi žezlo zlaté pomůže, Když mi víru dáti nemůže?
Já též jsem se zrodil k panování, Žezlo zlaté souzeno mi bylo; Ale temno bludů ještě krylo Zem Horvatskou, mou kolébku ranní;
Mně však zář blahá již svítila, Duše má se Kristu kořila. Když ve snách slyším anjely pěti, Aj tu dí mi jeden v říze zlaté:
Prchni tam, kde též se brzy svaté Náboženství bude rozvíjeti. Ží tak dlouho v pusté samotě, Až tě hlas můj zbudí k jasnotě!
Poslušen jsa hlasu anjelského Vzchopím se a prchnu v cizinu. Anjel uvedl mne v pustinu, V skalní skrýš, u toku bublavého,
Ozbrojil též proti duchům zlým Tímto svatým kříže znamením.“ Načež kníže vece k starci ctnému: „Semnou budeš bydlet na Tetíně,
Skvostně dám ti vyzdobiti síně, Příslušné knížeti horvatskému; A choť má, jenž vřele Krista ctí, Mile obstará tě, starče ctný!“
„O nech zde mne umřít v skály klínu!“ Vece kmet; leč kníže lovcům káže: „Vložte zvolna jej na silné páže A pozorně neste ku Tetínu!“ –
Aj u brány kněžna Ludmila Vstříc panošům věrným kročila. Políbivši kmeta v bledé čelo, Žádá jej o svaté požehnání,
A pak lůžko přichystá mu k spaní V kobce, kde se zlatem všecko skvělo. Ivanu však se tu těsno zdá, On před očma jen svou skálu má.
Tělo jeho slábne víc a více, Smrt se blíží na perutích míru; Aj tu kmet, jenž bojoval pro víru, Zhasíná co dohořelá svíce;
Usta ještě jen zašeptnou mdle: „Pohřběte mne tam u skály mé!“ Všecko v zbožném smutku dlí u lůže, Líbá s uctivostí tělo svaté,
Kteréž uloženo v rakvi zlaté Vonné kryjí lilie a růže; Ozdoba však těla svatého Kříž jest – místo žezla zlatého.
Aj jaký to z hradu průvod slavný, Jaké množství manstva knížecího, I žákovstva žalmy pějícího – Skoro prázden jest hrad starodávný!
Podle řeky Mízy kráčí zbor, Kde se táhne řada kolmých hor. Stanuvším u skály vráskočelé Vážně kyne Lidumila kníně,
A lid spouští zvolna do jeskyně Tělo Ivanovo růžoskvělé. Vůní, jenž kolem se rozleje, Každý z lidu divně okřeje.
Bořivoj pak káže vystavěti Chrámek Páně pod vrchem té hory, Kdež by klidně mohly vážné zbory Mnichů ctných o slávě Boží pěti.
A tu vznesla hned se svatyně, Již v té podnes uzříš krajině.
Cookies on Poetry Cove