V staré věži slyšet Ikání Jako větrů tichý dech; Do temného naříkání Tajně šepce mrtvý mech.
Kde hrad stojí osamělý, Kde teď hnízdí lesní zvěř, Bydlel druhdy rytíř smělý A překrásná jeho dceř.
V celém vůkolí se skvěla Jako růže spanilá, Cnotou srdce, krásou těla Mnoho mládců ranila.
Ač se uzavříti zdála Srdce jemné milosti, Předce k panošovi plála Láskou vřelou – v tajnosti.
Nesmělť stařec znamenati, Kdo milostí k dceři vřel; Neb jen rovnorodý státi K pravé slečny krásné měl.
Předce však se scházívali V blízkém háji, pod hradem, Věrnost sobě slibovali Při měsíčku stříbrném.
O jak blahými se mněli Při svých slibech milosti! Ubozí! – ach nepomněli Na budoucí žalosti!
Leč nedlouho skryta byla Milujících náklonnost, Samať sebe prozradila, A vybídla zuřivost.
Když se jednou lesem pustým Starý rytíř z lovu bral, V háji mezi křovím hustým Tajný ráj jich vypátral.
Jak když udeřením hromu Blesk za bleskem pospíchá, Když zasáhne vrchol stromu, Listí jeho usychá.
Tak se kmet zňal v Iítém hněvu, Jinocha hned v hlavu ťal, Chladně však ubohou děvu K mukám větším zachoval.
Do věže ji nejtemnější Kázal rychle vrhnouti, Z níž by muž i nejsmělejší Nebyl mohl prchnouti.
Tam procitne v zoufalosti Děva z mrákotného sna; Štírové jsou její hosti, Společnice její – tma.
Vzchopíť se a k mříži běží: Aj tu zpěv jí k uším zní; Dole, pode černou věží Kráčí průvod pohřební.
Hle na rakvi z rozmaríny Věnec panenský se skví; A však místo Adelíny Nesou k hrobu – kamení.
„Aj v mladistva něžném květu Svadla růže spanilá, Výhost davši zlému světu Ctnou hlavinku sklonila.“
Tak za rakví smutně pěli Muži v černém oděvu, Až pak v dálí oněměly Táhlé tóny nápěvu.
Tu to děvou bolně trhne, Leč nadarmo běduje, Darmo sebou na zem vrhne A bol stěnám žaluje.
Tak se trápí ve dne, v noci, Aniž jaká náděje, Nikdo děvu z kruté moci Vysvobodit nespěje. –
Teď již šest set jar tam pláče, Vzdychá truchlivě a lká; Zděšené tam odtud ptáče V letu rychlém pospíchá.
Každé noci slyšet lkání, Jako větru tichý dech; Do temného naříkání Tajně šepce mrtvý mech.
Podnes ta věž ještě stojí – Adelínin smutný byt; Kde se břečtan s mřížkou pojí, Vidět v noci bledý svit.
Cookies on Poetry Cove