Dcero božská! – sílo smrtelníků,
Blahá mysli spokojenosti!
Tobě víří tisícero díků
Z povděčného srdce hlubokosti.
Šťastný ten, kdo s sebou spokojený,
V tichém klidu žije na zemi!
Jeho život jesti přeblažený,
On zde kráčí mezi růžemi.
Co mu do světa i jeho těku?
On si vlastním v srdci stvořil svět;
Čisté vědomí podá mu léku,
Oprchá-li žití jeho květ.
Cenať pravá založena v ctnosti,
Zlato, sláva před ní mizí v nic;
Ctnostný s plamennou pne toužebností
Věčné slávě ruce vstříc.
Jemu na pozemské pouti kynou
Rozmanité, čisté radosti;
Chvíle jeho jako snové plynou,
Bez zármutku, v tiché blahosti.
Neb jaký cíl žití pozemského
Pán vykázal milostivě nám? –
„Bažte po ctnosti – jsou slova jeho –
A tam blaho věčné bude vám!“
Nechť se tedy srotí osudové
Nademnou co mračna hrozící;
Nedbám – ty-li rámě liliové
Mně podáš ve zkáze bouřící.
O přispějž mi v hrůzonosném boji,
Buď mým štítem, blahotvorkyně!
A pak uveď ducha k světla zdroji,
Když se sprostí v smrti hodině.