Rusalka.*)

Větýrek teplý vane dolinami, Hle jak se outlé břízy kývají! Pochotnou vůni luka dýchají A všecky stráně slynou květinami.

Slunéčko mocné jasně zasvítilo A z vod podivnou chasu vyvábilo. Tam na pobřeží ve vysoké trávě Hry, tance vedou nahé dívčiny;

Obsypaly se nimi lučiny, I po vrbách kolébají se hravě. Jich zpěvy, řekbys, kvítků povzdychání, A tance – frašné větrů potýkání.

Jitrem žhavým planou jich mladé Iíce, An větry s vlasy si pohrávají; Tu jedny perly z rosy zbírají, Na pavučiny je navlíkajíce,

Jiné zas z kvítí pel hebounký metou A do vlasů jej za okrasu pletou. Ach běda tomu, kdoby v této chvíli Z pozemčanů se vmísil mezi ně,

A buďto náhodou, neb bezvinně Rušit chtěl blahou jejich kratochvíli! Rusalky zlou by nad ním pomstu vzaly, Do smrti by ho s smíchem ulechtaly. –

Děvčátko sličné – dítě osiřelé – Šlo navštivit bratříčka v nemoci, A jakby větry bralo k pomoci, Pospíchalo po louce osamělé.

Tuť radovánky Rusalek uzírá, Žasem i leknutím div neumírá. Běží, utíká – neb v uších jí zněly Pověsti hrůzné, často slýchané;

Obrazy ve snách druhdy vídané Zde těla nabyly a oživěly. Běží, utíká, svět se před ní míhá, An jedna z Rusalek v patách ji stíhá.

„Pusť mne, ach pusť mne, bratr mi umírá, A nikdo při něm k věrným obsluhám! Nechť mu posloužím, sama Iíky dám, Nechť ruka má pot smrtelný mu stírá.“

Běží dívčina, – svět se před ní kmitá, Rusalka ji za bílé ruce chytá. „Poslechni děvče, milé, hezké dítě! Pohádky pěkné a nesnadné znám;

Uhodneš li je, propuštění dám, Neuhodneš-li, ulechtám tě hbitě. Nuž! napni rozum, bys vše rozeznala A pravdy světlo ze tmy vyčerpala.

Pověz, co roste a to bez kořene? Co běží beze všeho puzení? Které as divohojné koření Bez květu květe, nikdy nesečené?

Nuž! napni rozum, ať se ti otvírá, Sic oko tvé bratříčka neuzírá!“ – „Pohádka tvá rozum mi neuhněte! Bez kořene rosteť jen kamení,

A voda vždy běží bez puzení; Bez květu kapradí na stráni květe.“ – Ubohá dívka! – smyslu neseznala, Rusalka ji se smíchem ulechtala.