V divotvorném dobrodružstva věku Druhdy v krásném dolu klášter stál; V předu stínilo jej čtvero břeků, Vzadu z šera dubů prohlídal.
Háj utěšený, Pilně šetřený Šedou svatyni kolem obroubil, Kdež si mnohý mnich besídku zvroubil.
V témže klášteře, jak kniha praví, Mnich jakýsi světu odumřel, Anť s patrnou ztrátou svého zdraví Vždy pobožně na modlitbách bděl.
Těla trýzněním, Stálým modlením Jméno muže svatého si dobyl, Jímžto klášter víc než klenot zdobil.
Jednou ztráviv noc ve zbožném bdění, Z jitra opět časně procitne; Rudá oken skla se v slunci mění, Tmavá chýže zoří osvitne.
Z lože mnich skočí, K oknu přikročí, V tom na něho touha jakás přijde, Že hned v zorné jitro ven si vyjde.
Aj hle, divadlo to čarokrásné! Jako v zlatě celý dóm se skví, A slyš! – z blízka zvuky jemnohlasné Pohnutlivě k uším mnicha zní.
Ptáček spanilý, Oku přemilý, Před brankou si drobná zrnka sbírá, A svým hláskem mnichu srdce svírá.
Ten, pojat jsa řídkou krásou jeho, Blíže v sladkém chvátá roznětí; Ale ptáček seznav cíle svého, Švižně v hájek blízký uletí.
Vábný, sladký zpěv Jako rajský zjev Z čarovného hrdélka se line, Že mnich všecek v slzách splyne.
A vždy sladší ptáčkovo pění, Cherubu se rovná jeho hlas, A mnich zbožný v svatém vytržení Necítí ni sebe – ani čas.
Dál a dále jde, Kam ho píseň zve, Jenž ho mocně k nebesům až táhne, Že duch jeho svatou tužbou práhne.
Temně zní zpěv ptence nebeského, Až pak jako v dálí zalítne, A mnich zbožný ze sna Iíbezného Protrhna se, sladce procitne.
„Aj, že pak to jen Blažený byl sen!“ Vzdychne si, a z lesa hlubokého Zpátky spěchá do kláštera svého.
Tam však přijda – všecko jiné najde: Bílý dóm své věže k nebi pne, A když s spěchem k známé brance zajde, Jiný klíčník otevřít mu jde;
Ale v ouzkosti, V matné spěšnosti Svatým žehná se znamením kříže, A pak rychle zaskočí za mříže.
Vážným nahoru jde krokem, Kde hodinky bratří zpívají, Jenž spatřivše jej, též rychlým skokem V kouty bázlivě se skrývají;
Jen opat stojí, Takto řeč strojí: „Vážný duchu z temné brány hrobu! Co ruší pokoj tvůj v tuto dobu?“
Načež stařec slovo přejme hlasně: „Bratří! vás neb mne cos zmámilo! Včera v hájek jsem si vyšel časně, Kde však spaní se mne zmocnilo.
Den a noc tam spím; Když se probudím, Spěchem do svého zpět bytu vcházím, – Leč tu všecko změněné nacházím.“
Tuť opat se na jmě jeho táže, A když stařec mu je zvěstuje, Pamětní přinesti knihu káže, Jenž o něm ta slova zjevuje:
Že to tři sta let, Co se tentýž kmet Léta Páně dvě stě tisícího Divem ztratil z bytu klášterního.
Všickni zprásknou ruce v podivení, An klesaje svatý zvolá kmet: „Aj já slyšel rajské pělky pění A bratří necítil tři sta let!“
Když byl pochován, Ten mu nápis dán: „Ero spí zde, jenž u vytržení Tři sta let poslouchal rajské pění.“
Cookies on Poetry Cove