Rytíř se vrátil z Palestiny
V chodeckém plášti, chud a stár;
V Jordánu smyl své hříšné viny,
A smířil srdce svého svár.
Klepá na bránu hradu svého,
Tluče, volá: „Kde choť je má?“ –
Ach, marné jest volání jeho,
Cizince nikdo tam nezná.
„Vy dolů jděte, kde pro chudé
Kaplička jest vystavěna;
Volejte tam, a hojná bude
Almužna vám udělena.“
Rytíř slzí – a pak ve zlosti
Proklíná sluhy – klne svět;
Posléz v zoufanlivé žalosti
Vrací se z hradu svého zpět.
A hle, kaplička dole kyne,
S okrouhlé vížky zvonek zní –
Odevšad důvěrně se vine
Choré chudinstvo k svatyni.
A z kaple vyjde anděl vlídný –
Bledá paní se objeví;
Zplesá nad dárkem žebrák bídný,
Jenž nouzi jeho uleví.
S povděčnou tváří, a ne v zášti,
Žebráci se rozcházejí;
Jeden jen ještě v šerém plášti
Mešká a dlí u veřejí.
Skloní se almužnice k němu:
„Zdaž nedostal jsi dárek svůj?“ –
„Ach,“ vece poutník, „mně nuznému
Paní milostná víc daruj!“
A řka to, plášť shodí a klekne –
Poutník se v pána promění.
O, jak se choť sirá ulekne,
Jak barví Iíce v zardění!
Milost po dlouhém rozloučení
Dvé věrných srdcí spojuje; –
A s hradu trub a bubnů znění
Rytířův návrat zvěstuje.