Větérci jitřní vanuli Přes šíré u Kulevdže pláně, A vzešlým jitrem zplanuly Kolkolem pole, hory, stráně;
I sám ten Balkan sinavý, Jenž hrdě do oblak se dívá, Dnes setřesa plášť mlhavý Své skraně růžemi odívá.
To vzešlé slunce zbudilo Vojínů ruských na tisíce, A leskem svým ozářilo I moslemínské půlměsíce.
Přichystaná na prudký boj Dvě vojska proti sobě stála; Osmanské pluky – jako roj, A pluky ruské – jako skála.
I rozjedou se Turkové Co vzteklí po rozlehlé pláni, Jako když hustí mrakové Se honí po nebeské báni.
„Allah, Allah!“ zní ze všech stran, Déšť koulí srší v ruské pluky, A krev se prýští z četných ran, Mnohý Rus vydá slední zvuky.
A však tu prudkost outoku Udatnost ruská odrazila A nad vzteklostí otroků Statečnost mužná zvítězila;
Již ruská děla hřímají Nesouce smrt v ty řady zpupné, A Osmané se skrývají Za hory příkré, nepřístupné.
„Ha teď, mé děti, teď je čas, By seznal Osman mužnost vaši! Ten vrch tam – než se vrátí zas, Musí již býti v moci naší!
Muromský pluk, jenž povždy jen Po oslavě vojenské touží, K velkému činu vyvolen Nový nechť věnec si zaslouží!“
Tak vůdce svých vojínů krev K činům odvážným rozpaluje – A již Muromská korouhev Vesele větrem poletuje.
Jonáci švarní chvátali, Kam kynul vůdce s koně svého – Již přes potok se dostali – Již jsou u cíle značeného.
Ha tuť se Iítých Turků roj Vyřítí kvapně, nenadále Ze zálohy – nebyl to boj, Než vraždění to bylo stálé;
Neb kde Rus jeden bojoval, Deset ho Turků oblétalo, A čím víc zrůstal vrahů val, Tím víc Muromců ubývalo.
Však ještě svatá korouhev Vesele větrem poletuje; Ač kolkolem se prýští krev, Reků ji hrstka obstupuje;
To hrstka mládců raněných, Jenž věrni jí až do skonání, Nehájí dél životů svých, Leč jen ten svatý klenot chrání.
I ta korouhev svěcená – O bída! – k siré zemi klesla, Nebť již ta ruka zdrcena, Jenž do bitvy ji směle nesla.
Leč jinoch ruský přiskočí A s žerdi klenot vzácný strhne, Kol pásu si jej obtočí A pak sebou zas k zemi vrhne.
Přes tělo jeho koňstva dav V divokém tanci dál se žene, Až on, čas pravý uhlídav, Se vzchopí z trávy pokrvené;
A k lesu rychle utíká, On neběží, on větrem letí, Za ním pak hrůza všeliká A na sta kulek ve zápětí.
Ach, jinoch na půl cestě skles! Krev teče z rány otevřené; Vzchopí se zas – a tuť již les Nad ním svou hustou střechu klene,
Pod tímto krovem zeleným Dobrému mládci krev ubíhá, A před zrakem zakaleným V obrazech černých smrt se míhá.
Leč ještě jednou povstane! Procitna ze sna smrtelného Mne sobě zraky ztrhané – Co vidí ze zákrytu svého?
O přežalostné patření! Vidíť on Rusy na outěku, A Turky v divém nadšení Co vítěze v nelidském vzteku.
Tu projal mládce zármutek; On nezpomíná na své strasti, Ba ani na svůj mladý věk, Leč jenom na čest drahé vlasti,
A do díla se rychle dá, Vyhrabav hrůbek – v lůně jeho S žalostí hořkou pochová Korouhev pluku Muromského.
A bitva se zas valila Lesem, polem a šírou plání; Hra krvavá se končila, Nepřítel za hory uhání;
Jej v pilném chvatu stíhají Obratní jezdcové – Kozáci, A drahou kořist zbírají Co odměnu po těžké práci.
Co se to tamo měnivě Z hustého křoví projevuje? Toť Rus! – a ještě na živě, Neb k zemi prstem ukazuje.
Hle! zem nedávno zkypřená – Snad skryl zde kořist drahé ceny? Ach toť korouhev svěcená, Orel to ruský zkrvavený!
Zavýskneť carská družina, A bojovníka půlmrtvého Vloživše na ramena svá Nesou před vůdce mileného,
Kdež kořist četná složena: Turecká děla, půlměsíce, Zbraň perlami posázená A jiných ozdob na tisíce.
I zhlédne Děbič, vůdce ctný, Ten průvod, an se s drahou tíží – Na žerdi prapor zkrvený – Upřímo k stanu jeho blíží.
I ptá se, co to znamená? A uslyšev podivnou zprávu, Radostí v tváři zčervená, Velebě ruskou čest a slávu.
Cookies on Poetry Cove