Slyš, jak smutnotemným zvukem znějí
Zvonky z Liblínského oudolí!
Marince ty zvonky vyzvánějí,
Marince – již nic víc nebolí.
Jak zde slavně leží okrášlena!
Vlásky svinuté má u věnec;
Obrázky a kvítím obložena,
V bledých rukou kříž a růženec.
Všecko slzí. – On jen němě stojí,
Hledě na ni okem upřeným.
Bolest jeho slza neukojí,
Prsům neodlehčí sevřeným.
Ach, toť Václav, druh její mladosti,
Zde stojí nad rakví květnatou;
Bol a žel a ztráta blaženosti
Trýzní mysl jeho přepiatou.
Ani vyplakat se není přáno
Ubohému – onť nemá slzí,
Blaho jeho jesti pochováno,
V těsné rakvi věčný spánek spí.
A teď švarní mládci přicházejí,
S nimi vesničanky milostné;
Školní pěvci temným hláskem pějí
Nade rakví písně žalostné.
Již jde průvod. – Motavě a zdlouha
Bledý Václav s nimi klopotá;
V jeho srdci mocná bouří touha,
Duše za ní k rájům zalétá.
Nyní došli. – Po provazech tiše
V hrob tmavý spouštějí Marinku;
Tíže nyní každá děva dýše,
Každá věnuje jí slzinku.
Na to jí do hrobu naházejí
Hrstku prsti a své kytičky;
Modlí se – a pak se rozcházejí
S těžkým srdcem od své družičky.
Jenom Václav v tiché pobožnosti
Dlouho ještě klečí na rovu,
A když jitro vlhne, s ochotností
Smutně putuje zas k hřbitovu.
Dlouho, dlouho takto putovával,
Z očí slzy se mu ronily;
Na zeleném rovu sedávával, –
Až se jich dušinky spojily.