Nemluvňátko, doby oblakové
Hóry, ověncují růžemi.
Blaze mu! neb tito krásní snové
Nevrátí se nikdy na zemi.
Vizte – jak tu lehce, tiše dřímá!
Tento sen mu slastí jedinou;
Však i ten klid osud mu odnímá –
Dítko pláčem jeví jestost svou.
Pacholátko mladistvé se honí
Po motýlku, jako po štěstí;
Onoť neví, proč se slza roní,
Nezná trud, ni svár, ni neštěstí.
Srdce měké mládce ohnivého
Počne cítit slasti milosti; –
Láska dráhou květnou vede jeho
V zem očarnou věčné mladosti.
Pak se octne v říši skutečnosti;
Sen uprchne v dálí omžené,
A jun z této sladké zmatenosti
Klesne v rámě strasti studené.
Muž účinný v život kročí směle,
Putuje ku chrámu moudrosti;
Bubliny jej mání mlhoskvělé,
Pravdu hledá – v říši temnosti.
V půdu kyprou dobré seje činy,
Nadějí se koje zlatých žní;
K cnosti bádá povyrostlé syny,
A na dcery s potěšením zří.
Šedý stařec – k poslednímu cíli,
K hrobu řídí slabé kroky své.
Ach k té pouti dost mu zbylo síly,
Tam ho dovlekou i nohy mdlé.
A pak ustelou mu lůžko chladné,
Kde též dávné bratry složili;
A když jednou rovověnec svadne,
Neví nikdo, kam ho vložili.