Poboční skála prodlužuje zvuk, A skále sousední donáší; Tu náhle jezdců vyřítí se pluk, Až jiskry od podkov se práší.
A jakby táhlo hejno havranů, Ve spolku s holubicí sněžnou, Tak vidno tlupu věrných Pražanů Na chlum s paní se hnáti něžnou.
V tom jezdcové se zatočí, A vrahy z boku zaskočí. Zařinčí meče V divém setkání,
Vršovci zoufale se brání; Tu krev odpůrci teče, A blah, kdo hrdlo outěkem si chrání! Již zrádcové se svíjí po zemi,
Opuštěni od svůdce svého, Jenž zchytrale se promkna houštěmi Vyváznul z boje osudného. I hned tu vazby páně rozlučí,
A vládce zdráv před nimi stojí. Letí mu kněžna Stříška v náručí A pevně k srdci jej připojí. Kolem pak kněžny zlekané
Pokleknou věrní Pražané, A jednohlasné Manů plesání Jeví se v hlučném díků vzdání,
Divem, že v době spasné Prorádcí lestné zmařeno vyzvání. Tuť zástupem se dere v poskoku Jinoch jarý s plamennou tváří,
Roh vítězný visí mu po boku, Z očí oheň radosti září; I Iíbá ruce pána zedrané, A tiskne ke rtům, sluha věrný,
An opodál druh zrady zpáchané, Hřivec se chvěje licoměrný. Spatřiv jej vládce zaplesá, A z divu chválí nebesa.
A kněžna zlatý Řetěz odpíná, A mládenci na krk připíná, Jenž rajskou slastí jatý
Na nátisky vystálé zapomíná. I promluví pak kněžna spanilá: „Že nám té slastné doby přáno, Že potřena ta rota zlotřilá,
Buď mládče tobě děkováno! – Mé smysly poutal ještě ranní sen, I snila jsem až do svitání; Tu lovců zbor vyjíždí z hradu ven,
A plaší z lože mého spaní. Vzchopím se v teskném toužení, Anoť mne trápí tušení, Chci k Bohu vroucí
Modlitbu sláti A síly srdci svému dáti; Tu zřím podobu skvoucí V nebeské jasnotě před sebou státi.
I poznala jsem touže podobu, Jenž v kapli stojí na oltáři; Hůl s nápisem, její to ozdobu, Uzírala jsem v růžozáři.
Miláček můj to, svatý křtitel Jan Rukou v noc hustých lesů kyne. I zkřiknu: „Běda! choť můj oklamán, Teď jistě zradou lovců hyne! –“
A než mine okamžení, Zmizí nebeské vidění. Jen ještě kradě Zásvit se míhá,
Tu již na křik čeleď se sbíhá, A na prostranném Vyšehradě Hlahol a nářek smutně se rozlíhá. Mžikem na rozkaz můj se shlukne zbor,
Plní se dvůr věrnými many, A letmo sjíždějíce stráň i bor, Křikem voláme na vše strany. Tu Hovora se k nám též přivtělí,
Jenž v ouzkosti o pána svého, Zahlídna nás, se náhle zveselí, Řka: Hlas sledujte rohu mého. Až zazní zvučně po třetí,
Tu buďte rychle v zápětí! – A než dořekne, Již pryč uhání. Za ním my bařinou i strání,
A výpad náš zalekne Prorádce u lotrovském počínání.“ I dopoví, a klesne v objetí Milovanému choti svému,
Jenž ji v radostném roznětí Přivine k srdci stísněnému. Kdo výjev tento zdárně vypoví? An zástup sám utichna žasne;
Však brzy zas hlahol se obnoví, A k nebi víří plesy hlasné. Co vítěz v slavném průvodu, Jenž války přestál nehodu,
Vrací se kníže S kněžnou libostnou, Provázen družinou radostnou, A ku Praze se blíže,
Lid věrný žehná s tváří zas milostnou.
Cookies on Poetry Cove