Ha, tam se řine dolinou Pluk ozbrojených lovců, Kochan s divou to družinou, S rodem zbojných Vršovců.
Na chlum ženou se v poskoku, Již knížeti jsou po boku, Jenž z houště se vyplítá, A vesele je vítá.
„Aj právě jedete mi v čas, Vy statní vládykové! Jižtě mi v hrdle vázne hlas, A žížní prahnou rtové.
Tu sám plazím se po hoře, I bez druha i bez oře, A mním, že již tu zajdu, Druhů-li víc nenajdu.“
Však v odpověd mu řehce zbor Hrubý posměch i lání, A na všech tvářích zírá zpor I zrádné počínání.
Tu kníže zpátky pokročí, A přísně zří jim do očí; Když vládce tak pohledne, Mnohý tu zbojník zbledne.
Kochan jen sám se v pokřik dá A ruku k meči sází: „Dnes, kníže, zašla hvězda tvá, A hvězda má vychází!
Rod můj-tě větev knížecí, A syt již vlády dítěcí; Dnes poroby se sprostí, A z vlády tě vyhostí.“
To řka, chopí se vévody, S ramen mu šarlat strhne, A zemdleným od nehody Na zem nevážně vrhne.
Tuť Jaromír u snížení K nebi šle bolné vzezření; Však darmo se ohlíží, Pomoc, ach, se neblíží.
Ba Hřivec, sluha milený, Na pána sám se sápe, S Vršovci jsa umluvený, Již provazů se chápe.
Co kat se chystá k oběti, A ruce víže knížeti; Jejž druhdy obsluhuje, Teď k dubu přitužuje.
V tom hvízdne střela kalená V ocelolomné síle; Ač dobře byla lučena, Chybí se předce cíle.
Ba veselo-tě knížeti, Čím víc jich slyší sičeti: Neb vyšší moc jej chrání, A střely pryč zahání.
Ba vyšší moc jej chránila, A spásy mu popřáno; Neb každá střela chybila, Co jich tu k němu sláno.
On sám pak zírá v tu dobu Nebeskou známou podobu – Patrona, jejžto ctíval I od dětinství vzýval.
Milostná zář se rozlila Kolem podoby celé, Nehmotné oudy halila Ve roucho běloskvělé.
I zdálo se tu knížeti, An střely slyšel sičeti, Že ta podoba přímá Je v roucho své zajímá.
A jakto vládce zdivený Na úkaz ten pohlíží, Panoš tu potem zbrocený Klopotně sem se blíží.
I zhlídnou jej zrádci zhora: „Ha, peklo! totě Hovora! Co krkavec přináší, Že nám tu rozkoš plaší?“
Kochan to řve, co lačný lev, Jenž má o lup přijíti; A však i v panoši vře krev, I on svou sílu cítí.
A máchne mečem mezi ně, Co blesk ve bouřné hodině, An duby rozvorává A skály rozmetává.
Nerovný byl to věru boj, A zkáza reka jistá; Vršovců naň se řítě roj Neslavnou smrt mu chystá.
A jakkoliv se namahá, Tuť marná všecka odvaha! Již slabě se potácí A s komoně se kácí.
Mžikem na ránu hrotovou Dvě dýky se zablesknou, A nad hlavou jinochovou Nahé se meče lesknou.
Kochan však křičí vesele: „Nehodenť tento ocele; Stranou ho jen zaneste A na dubu oběste!“
I kráčí s hlavou sklopenou Již k dubu popravnému, A Hřivec smečkou lýčenou Otáčí hrdlo jemu.
Jinoch jarý se nehrozí, Milost si jenom vyprosí, By směl posledníkráte Zatroubit si třikráte.
A když mu žádost povolí, Zatroubí – a prodlívá; Tu Hřivec již jej s nevolí Ku pospěchu vyzývá.
I troubí hlasně – troubí zas, A rychle míjí lhůty čas; Tu Hřivce hněv pojímá, On sám na roh zahřímá.
Cookies on Poetry Cove