Mrak šedivý luhy, háje pokrývá, Jen čela hor se červenají; Obloha teď se co panna zardívá, Nachem se skví její pokrají.
V přírodě ještě ticho všude slavné, Jak by kojil sen i hvozdy dávné. Na východu brána zlatá se otvírá – Slunce velebně vystupuje,
Záře rudá se kolem rozestírá, Ouval i hvozd se probuzuje. Jelen parohy své pyšně zdvihá, A laň bělosrstná z houště vybíhá.
Ha slyš! – z opodálí ples se ozývá, Pomíšen psů lačných štěkotem, Rohů veselý zvuk již zaznívá, A lovci porůznu jedou klopotem.
V jich čele vládce na broni statném, Kochan po levé na vranci obratném. A teď se komonstvo v doubravu pouští, A hlasněji ples divý hlaholí.
Vždy hlouběji honba valí se houští, Až skály trnou i oudolí. Zvěř zplašená po hvozdě ubíhá, V patách ji záhuba letmo stíhá.
Jelen spanilý sluchy bystře napíná, Pak zdivočen vyrazí z pelechu, Za ním Jaromír koně hnáti počíná, Až pán i kůň skoro bez dechu.
Jelen v skoku chrastiny prudce proráží; Leč kníže i hrdla proň se odváží. Letí bažinou, brodí se močály, Jej nestaví ni stráň, ni sluj.
„A byťby skály na cestě mi stály, Jelínku, musíš ty býti můj!“ Volá to kníže, a v poskoku valném Dá se za ním i po hřebenu skalném.
Jelínku čilý, – tvá záhuba jistá, O, nic tebe více nespasí! Jižtě lovec se k pokřiku chystá, A meč na honosnou ránu tasí.
Tu skok jediný – zvěř lovci unáší, Až se za ní květ i déšť rosy práší. I žasne lovec, a do ouvalu zírá, Kam mu kořist bažená zmizela;
Oddychá těžce, a pot si utírá, Jenž mu hrčí s plamenného čela; Pak zmožené psy zpět svolává, A znamení na trubku dává.
I troubí hlasně, – a kol se ohlídá, Zdaž se druzi z lesa vyskytují; Divý ryk ptactva mu odpovídá, A skály duté hlahol opětují.
Kníže tu sám – a kamkoli zírá, Poušť divoká se rozprostírá. Točí koně vratno, a chrastiny husté Mečem si klestě, cválá dubinou,
Zdažby se někde v doubravě pusté S poblouzenou setkal družinou. A jakkoli prudce lesem uhání, Po svém se komonstvu darmo shání.
Ha, chlum tu Velis k nebi týmě upírá, Co král zeleného vůkolí! Ztad Jaromír nadějně zírá Do omračeného oudolí.
I troubí zas, a pozorně zvídá, Zdaž mu rohem kdosi odpovídá.
Cookies on Poetry Cove