Co lid všecken spěchá k Vyšehradu? Co ten četný shon as znamená? „Rytíř jeden, zpáchav hroznou zradu, Mečem skončiti dnes život má.“
Tak ode rtů ke rtům hlasno znělo, Opustivše rychle chýše své Všecko tamo k Vyšehradu spělo. A hle, na prostoře hradu svého
V středu seděl kníže povýšen; Lopotové, leši vůkol něho, Prestol vládykami obklíčen. Němo bylo: – aj tu kynul kníže,
A i hned tmavého sklepení Praskotem se otevřely mříže. Vyjdeť jinoch švarný; poklid jemu Zřejmě z modrojasných očí plál,
Pokloniv se slušně soudci svému, S pokorou teď před knížetem stál. A lid trne – podivení nové Pojme jej; z ust stera: Milost! zní;
Pomstu! hulákají kovkopové. „Poslyš, z čeho tebe lid můj viní, Počne přísně Křezomysl kněz; Pakli myslíš, že ti křivdu činí,
Směle na žaloby odpověz!“ A jak valná řeka s jezu hučí, Takým vztekem hlasy kovkopů V jedno: „Žhář a zrádce jesti!“ zvučí.
„Tresci smrtí jej, o mocný kníže! Kopaniny naše zavalil, Všecko zhubil, nad hlavami chýže Včerejší nám noci zapálil.“
Načež kníže: „Umřeš práva mocí; Neb jsi spících bratří nešetřil, Zničiv dlouhou práci jednou nocí.“ I dí jinoch: „Chciť dle slova tvého
Výroku se volně podrobit; Než však poslední života mého Neslavně pohasne svit, Dovol, bych jen ještě jedenkráte
Na svém oři projeti se směl, Jenž mne k slávě nosil tolikráte!“ Usmál kníže se, řka: „Má se státi, Bychom však se kratochvílí tvou
Zrady jakés neměli co báti, Všechny brány nechť se uzavrou!“ S knížecím teď rytíř povolením Hbitě osedlal si milý kůň,
Lichotě mu jemným lahoděním. Na oři když Horymír již seděl, Třikrát vesele si zavýskal: „Vzhůru Šemíku!“ a oř s ním sletěl
Jedním skokem s vyšehradských skal. „Ha, tenť jistě pohřben v chladném klínu!“ Zvolá kníže; – však když dolů zří, Spatří letěti ho k Radotínu.
Cookies on Poetry Cove