Lesem divokým, strašlivou pouští Béře se Míra spanilá; Vždy hloub se zaplítá v černé houští, A dívka bledá se i listu leká;
Okem zplašeným se v háji ozírá, A bázeň outlé srdce sevírá. Co Hněvsa jarý v daleké dlí vlasti, Chvíle utěšené více nemá,
S ním uprchly milosti slasti, A Míra na návrat darmo čeká. Zdálo se jí, že pad v seči zrádné; Od té chvíle nemá těchy žádné.
U skály stane tmavém ve stínu, Na hřbet mechový zatluče zděšena: I praskne skála – a z černa klínu Vyjde babička shrbená.
Hladí pobledlé tváře děvince, A s smíchem uvádí Míru do sínce. „Jistě panenku láska souží, Starou že babičku v skále hledá?
Po milenci jistě nadarmo touží, Oč že milost jí spáti nedá? – Nekvěl, uhlídáš Hněvsu svého Mocí čárnou ze zrcadla mého.“
A tím za sebou slečinku táhne, Potichmo slova mluví tajená, Pak ze zrcadla roušku stáhne, A Míra se lekne co laň zplašená:
Vidí v boji Hněvsu, jak se potácí, I jak bez vlády s koně se kácí. Jiný tu obraz! – Miláček věrný Ve vlastní krvi něm se brodí;
Při umírajecím klečí mnich černý, A kolkol vojíni smutni hledí. – Míjí zjevení; – teď v stinném houští Družina Hněvsu do hrobu spouští.
Tu klesne děva v mdloby lůno temné, Vlásky jejími větérky vějí. Co lilie zblednou Iíce jemné, A bez ducha jesti tílko její.
Procitne a kol zraky v háj upírá – Ni jeskyni však, ni babičku nezírá. Vzchopíť se děva v bolestném Ikání, Z háje prchá, rozumu zbavena.
Po hradě mutné zní bědování: „Naděje má zmařena – zmařena!“ Vyjde měsíček, a z okénka Hledí děva bolně, divě do venka.
Hledí, hledí; ale hvězda žádná Utěchy jí ubohé nepodá. Smutno kolkol a temnota zrádná, V háji slavíček neklokotá.
A hle, z pověstné skály klínu Jakby tisícero táhlo stínů. Ha slyš, tu dusot na hradním mostě A hlas: „Otevři, milenko drahá!
Vracímť se z krvavé války pozdě, A venku to na mne hrůzně sahá!“ „Otevři, otevři!“ volá to stále; Na hradě však je slov na mále.
Zahřmíť to na bránu – a brána vzlítne: „Mluv panoši, zdali slečna bdí, Či sen ji kojí? O nechť procitne, A vstříc milenci svému letí!“
Tak Hněvsa jarý, a panoš prst vztáhne: „Tam ve komůrce milostí prahne!“ Vrazíť do komnaty mládce věrný, Hledí na lůže – a trhne sebou:
„Co to? – zda pravda či mam je černý? – Pozdvihni milenko hlavu svěšenou! Mlčíš? – Neznáš milence svého, Milence dávno oplakaného?“
I obejme milenku, hladí jí Iíce, Hřeje na srdci tělo studené. O darmo! život se nevrátí více! Co v říši Morany, toť ztracené. –
Zhaslatě Míra, co jasná svíce, A Hněvsu neuzřel nikdo více.
Cookies on Poetry Cove