Drahomíra.

„Ven na lov, ven! – Jak v hradě těsno! Síněmi táhne se černý stín, A v duši mé tak bědno i děsno! V prostoru ven – v chladný lesa klín;

Ať se prázdnoty mysli sprostím, A trud i strast ze srdce vyhostím! Sluho, vyveď mi vrance mého, Ať vychvátím sílu jarou!

Zamnou, kdož srdce zmužilého, V hájů temno, na poušť divokou!“ Takto volá Drahomíra kníně, A hned naplní se dvořany síně.

„Ha vítejtež mi Čechové zdární! K bohům, jimž láska v srdci hoří! Nechť klesnou vytrženci marní, Ješto cizímu bohu se koří!

Dříve nepozbudu mysli děsné, Dokud to cizinstvo v prach neklesne! Večerem na to myslím, mním na to ráno, A zraky mé vidí jen – krev!

Neníť sladkého mi oddechu přáno, Dokud nevyvře z duše žhoucí hněv. Tedy zavzněte vesele rohové hlasní! Na lov! ať krev zraky mé vyjasní!“

Zvoláť to kněžna – a z hradu valný Ven vyřítí se lovců zbor. Rykem poozývá se hvozd dálný, Zvěř zděšená pádí do hor;

Za ní Drahomíra lesem i pouští V nejhlubší se ubírá houští. Ha slyš! z daleka zpěvy slavnotemné, Nezračných co písně duchů,

Budí Drahomíru nepříjemně Ze zábavy sladké – z krvavých snů. Zděsíť se kněžna, a vrance dohání, Zkad zbožné zní prozpěvování.

A hle, v středu háje, v zákrytu hustém, Chrámek Páně na chlumci stojí, Kde hrstka věřících na místě pustém S zpěvem modlitby vroucně pojí.

Pneť zhůru se obět k blankytu čistá – Jsouť to novotní ctitelé Krista. Kněz právě lid žehná znamením kříže, A lid na tvář pokorně padá.

Jednota všecky co bratry víže, Jim utěchu víra i láska dá. – Vztekem tu zkřikne pohanská kníně, Až pysky brodí se ve modré píně:

„Ha čáry a mam! – O plémě nehodné! V prach s tebou i bohem cizím!“ To řkouc oře svého vztekle pobodne, I vrazí na pahor skokem drzím;

„Zamnou, kdož srdce zmužilého!“ – Leč nikdo se nehne z místa svého. Tu kněz vysoko k nebi kříž pozdvihne, A v tichu slavném všecko dlí;

Pohanku však to co blesk zastihne, Z očí jí chrámek i háj mizí; – Neb náhle se zem pode ní rozstoupí, A z hloubi černé to řehce i oupí.

Aj jak tu druzí pohané zblednou, Kněžnu s ořem když důl pohltí! V bezdnu zařehce to ještě jednou, A v praskotu zavře se zem nad ní.

Kolem pekelná lůza se míhá, Že i křesťany věrné hrůza stíhá. – Zas ticho vůkol v háji, co v hrobě, K nebi křesťanstvo vděčně hledí;

Pohanstvo se Kristu koří v té době, A slzy kajicné hojně cedí. Všecky tu spojilo božství kříže, A jednota opět bratry víže.