Sličná děva na vršíčku
Tíše seděla,
Slzu v oku, na vesničku,
Na vesničku
Dolů hleděla.
Truchlivě na loutnu hrála,
Smutně pěla k ní;
Zaplakala, ráda lkala;
A když lkala,
Bylo volno jí.
V temné její naříkání,
V bolné kvílení
Mísilo se větrů vání,
Tiché vání
V věrném spojení.
A když za les slunce jasné
Cestu skončilo,
Zněla píseň její hlasně,
Zněla hlasně – –
Víc jí nebylo.