Chodče patř, jak na vysoké skále Tam do oblak strmí sutiny! Věz, že tam, kde nyní v noci stále Kulich z tmavé vyje štěrbiny,
Druhdy hradec ověžený stával, Jehož bašty obzíraly svět, V jehož síních Hugo stolovával, Rytíř statný, mladých ještě let.
Darmo mu ve vlasti dívky krásné Sladkým usmíváním kynuly; Jeho modré oči, druhdy jasné, Ve slzách teď často plynuly.
Tamo, kde se skála hrbí, stával, Slzu v oku hledě v dálinu, Dlouho s tajným steskem toužívával Okem smělým změřit cizinu.
Aj svoláť on many nejsmělejší, Rozžehná se s hradem otcovským; Cestou jede s myslí veselejší, Nebtě smířen teď se srdcem svým.
Jede středem rájské Helvecie, Pak se mořské svěří hladině, Až ho posléz dálná Brittanie K břehu svému šťastně přivine.
A tam dojde cíle tušeného, Tam mu štěstí věnce uvije; Neb tam uzří bludné oko jeho Nejsličnější dceru Anglie.
Blaze jemu! – ne nadarmo plálo Láskou srdce jeho plamenné: Děvče citlivé mu rádo přálo Blaženost milosti odměnné.
Sotva Hymen svazkem svým je spojil, Hugo již nemá dél stání zde. Vlast milá, v kteréž se mládec kojil, S libým k návratu úsměchem zve.
A choť věrná otce, máti drahou Z lásky k choti ráda ostaví, V srdci nádějí kojíc se blahou, Že tu věrnost Hugo oslaví.
Aj, jak plesalo všem srdce v těle, Jaké city prsa svíraly, Kdyžto v dálí sídlo osamělé Na skalině příkré zírali!
Rozčileni blížili se k hoře, Již i za patami měli les; Aj tuť ozval se na hradním dvoře Ze sta hrdel slávohlučný ples.
Jako břehy květnými se vine Potok stříbrný v své jarosti, Manželů tak nyní život plyne Tiše, krásně, v čisté radosti.
Rychlost potoka však znamenala Brzký odpad slasti měňavé: Růže lásky brzy opadala, Zanechavši trní pichlavé.
Ačtě spanilá choť cizokrajná V manželi jen čila žití slast, V srdci předce touha plála tajná, Jednou opět drahou zříti vlast.
Na cimbuří hradu často stála, Smutně v onu stranu hleděla, Kde co dítě druhdy v trávě hrála, Ponejprv kde světlo uzřela.
Ach jen jediný hoch, sluha, z kraje Jí drahého ještě pozůstal, Jenž teď právě, síly nabývaje, V švarného jinocha dorůstal.
Aj což divu, s ním že mluvívala Nejraděj, co s synem mileným? S ním že v duchu někdy vracívala Se do vlasti – k břehům vzdáleným?
Rytíře však první zahoření Mladé lásky prchem míjelo; Prsa jeho černé podezření Hrotem ostrohranným projelo.
A co dříve podezřením bylo, To v něm zrůstá v strašnou jistotu; Co mu dříve život osladilo, Před tím nyní prchá v samotu.
Před hradem kdys jun i ona stáli, Zírajíce dolů v květnou pláň, Na pokrají strašnokolmé skály, Před níž hluboká se šíří stráň.
V dáli slunce krásně zapadalo, Pozlacujíc hory modravé; Ve vzduchu se hravě kolébalo Letních mušek hejno míhavé.
Hugo tu za nima s mračnou tváří, Divě se mu zraky koulely, Anoť tito za večerní září S srdcem roztouženým hleděli.
„O žeť sám a s myslí spokojenou Mám být svědkem zrády jizlivé!“ Zuří on, – a zlostí nezkrocenou Svrhne choť svou s výše strašlivé.
„Ha, tak udatně, ty statný reku! – Zkřikne mládec – vraždíš ženštiny?“ Aj tu vrah v svém nezkroceném vzteku Jej též vleče na kraj skaliny.
Zoufalství jme oba; rozkaceni Silou obrovskou se popadnou, A hle, v zdivočilém zápasení Oba sletí v propast bezednou.
Mnoho století již uplynulo, Valný hrad zřítil se v sutiny; – Co se stalo zde, to nezhynulo, To ti zdejší poví dívčiny. –
Často z propasti co teskné lkání V některé stená to hodině, A když slunce zajde, po klekání, Vichr strašný hvízdá v skalině.
Cookies on Poetry Cove