Tu, kdež stinné luhy obvlažuje rychlotoká z hory Jizera, tu tvůj popel v míru souseduje s starobylým rumem kláštera.
Tu tě ctnostmi výtečného muže prudká střela smrti zkvapila; tady tebe v chladné zemi lůže před pohromou světa ukryla.
Bydla tvého ni to krátkověké nevytejká kříže znamení, aniž se tu citelnosti měkké dočíst jména v tvrdém kameni.
Jenom sedmikrásy bejlí nuzné obročně se v drnu zmladívá: jenom zápach fialy tu různé vlažný zefír v jaře zavírá.
O půl noci při ouplné luně, an vše mlkne v trudu hrobovém, oupěnlivě doupnák v hnízdě stůně pod zeleným jívy okovem.
Často tvého porostlého rovu míjí rakev k pohřbu nesená: málokdy však pro smrt Durychovu jedna slza padne roněná!
Milá choti srdce polovicí pláčem nepostíhá za tebou; ani sirotci jsou kvílející hnáni k hrobu otce potřebou.
Ač by nezaplakal k vůli tobě nikdo z spoluvěkých měšťanů, nechť já, politostiv na tvém hrobě, věčný ctitel tebe zůstanu.
Navštěvuje toto místo svaté pojmu z cesty kdesi mládence, aby znal, kde zbytky s světa sňaté leží Turnovana vlastence.
Pak mu svrchu nenapsanou řeknu pověst zásluh tvých a hodností, těmi slovy v čilé srdce vteknu trn mu zámutku a žalosti.
Z oné poodlehlé Stebně stráně, kde se svíjí stezka k oupadu, chudou sroubil šedý sluha Páně múzám svým i sobě ohradu.
Na úsvitě zasvěcoval chůzi Bohu ku líbezné oběti; ostatkem dne sdílely se múzy, zvyklé ducha jeho kájeti.
Pro vlast síly stále namáhaje prožil mladý věk i starobu, v katrč nesl z cizotiny kraje práce půlstoletou zásobu.
Posléz zmrákaly se v strasti hejně jeho pouti zdejší končiny, kteréž obkličují jednostejně sídlo knížat jako chudiny.
Již ho není! – již ho k zemským dětem podlý život více nevije: ontě získal, rozloučiv se s světem; pro ztrátu jen truchlí Slávie.
Cookies on Poetry Cove