ZAPOMEŇ!

Ó zapomeň, že’s mne kdy znala, že cesty naše spěly jedním směrem, že láska Tvá, jež v srdci plála, se zkrvácela bolným pod úderem!

Že kdy Jsi slyšela můj hlas, jenž sladká slova lásky šeptal – svým jednáním že po ten celý čas jsem ubohé Tvé srdce deptal,

to zapomeň... Ó zapomeň! Ó zapomeň, že v oči Tvoje jsem žalu slzy vnutil v trpké chvíli, že vzdechů, běd a útrap zdroje

Ti život lásky na vždy otrávily... že ústa má svým polibkem kdy směla poskvrnit Tvé rety – že na srdce Tě, zrádné, tiskl jsem

a sliboval Ti blaha květy, to zapomeň... Ó zapomeň! Ó zapomeň, že’s milovala, že’s věřila, a oklamána byla...

Že ústa má se Tobě smála a pochybnost Tvou polibkem zas smyla... Že důvěru Tvou sklamal jsem, již ke mně měla’s v lásce Svojí!

Teď každý jinou cestou světem jdem’... jen neproklínej vinu moji a zapomeň! – Ó zapomeň!