Tak vzpomínám na zlaté časy,
kdy lásky naší pučel květ,
kdy líbal jsem Tvé zlaté vlasy
a s touhou vášnivou Tvůj ret
jsem celoval vždy znova... znova.
Nic bez Tebe mi nebyl svět! –
Já šeptal sladká lásky slova,
když slavík v houští klokotal,
a líbal jsem Tě znova... znova.
Teď do srdce však leh’ mi žal!
Již nesmím ve Tvých loktech dlíti
a zbyl mi jenom touhy pal –
pak kytka růží, svadlé kvítí,
jež, čerstvé, v ručce Tvé jsem zřel,
a z nichž’s mi chtěla vínek víti.
Tak léta plynou! – V srdci žel
té pravé lásky pozůstane,
v níž ideal se posud skvěl.
Když noha upomění stane,
duch vykouzlí si fantom Tvůj,
tu znovu srdce touhou plane
s Tvým retem spojit ret i můj...
Jak často v snu Tvá slyším slova –
jen pravdou být, že hlas to Tvůj,
pak líbal bych Tě znova... znova...!