VZPOMÍNKA.

Když mysl zapolétne ve vzpomínek řad dlouhou, kdy srdce moje bylo tak kolébáno touhou...

kdy lásky v chvílích, milky v objetí, nám na rty polibek tu zaletí. Tak plachý byl – však uváz’ v mojí síti, neb dosud rety něhu jeho cítí. – –

Toť dávno již! – To ostatní jsou hříčky! ne pravá láska, která k srdci sahá, v níž duše mluví k sobě řečí stejnou, a která skytá tolik – tolik blaha!

Nám stačil ruky stisk, i slůvko něžné, milé... i beze slova byli jsme tak sami dlouhé chvíle. –

Pak nadešly nám rozloučení časy: Já přišel k ní, ji těšil, hladil vlasy, ji konejšil, jak matka choré děcko, a cítil jsem, že byla moje všecko.

Však čas nám plynul...! – Rozchod můj byl blízký! My stáli a se chvěli, plni touhy... pak poprvé se rety naše sešly a polibek se na nich zachvěl dlouhý – –

Toť dávno již! – Však duše vzpomínkami ten milý obraz její stále hledá... a čím to je: ač v světě tolik kvítí, přec vzpomínka mi zapomenout nedá! –