Když poprvé ji spatřil, krásnou tak, že mimovolně zmámen, zůstal státi, své oči vpíjel v její třpytný zrak, vlas obdivoval, čelo jenž jí zlatí...
pak ručky jemné, nožek malý tvar, a červeň rtíků, lící purpur temný – a hlasu zvuk: tak sladký a tak jemný – ta lehká chůze! – Celé její tělo
se pelem mládí nesetřeným skvělo. Vždy denně v stejný potkali se čas, kdy z úřadu on domů chodil městem; již z dálky zřel ten plavý její vlas,
a zdravíval ji nesmělým tak gestem. Na začátku vždy plaše kývla hlavou, však později již s tváří usměvavou. – Když pohledla mu v oči zrakem jemným,
tu líce nachem zažehly se temným... Až dovolil si oslovit ji pak: a mluvil nesměle... s úzkostí v hlase. Když zářící svůj k němu vznesla zrak,
tu musila jej ihned sklopit zase. – Za krátký čas se důvěrnými stali, si v oči hleděli, a na sebe se smáli... až vyznali si, co jich srdce cítí:
že společně jen mohou šťastni býti... Když večerní se klid nad zemí nese a hvězdy mihotavou září planou – když větérkové modlitbu svou vanou,
tu sedávají v tichnoucím už lese. A radují se, žvatlají jak děti: tu vážně chvíli... brzy zase v smíchu... a oba ví, že v posvátném tom tichu
by mohli sobě více pověděti. Vždy úžeji se vinou, tisknou k sobě, když v stromů korunách to zašelestí – a oba pláčí... smějí se v to štěstí,
že sami jsou a že patří jen sobě. Je první vášeň to, jež tryská v duši...! On šeptá vábivá a svůdná slova, ji k sobě tiskne, líbá znova... znova...
a oba hříchu sladkou blízkost tuší... Když stíny hustnou, slední záblesk hasne, tu zpátky jdou, tak těsně k sobě spjati... On líbá vlas, jenž skráň jí bílou zlatí –
a líbá oči, ústa – ručky krásné... Však ona bolně naň se pousměje s výčitkou na rtu, slzou v jasném oku – jí vzlykot slova trhá v každém kroku...
On v duši jásá, vítězstvím se směje...! Tak plynul čas! – S ní proměna se dála: líc pobledla a vlhnul jasný zrak – bol seznala, jemuž se dříve smála,
a úzkosti jí stínil čelo mrak. Ač v lásky poměru s ním stejném stála, přec zdál se chladným, cizím být jí tak. Jak často říci všecinko mu chtěla:
že láska jejich požehnána jest... ač zpověď ta se na rtech jejích chvěla, přec nemohla ji se rtů k němu snést –. A patřila mu dosud, vším a zcela,
a věřila, že pouze jejím jest. Až konečně, když o samotě byli, se s pláčem vrhla v jeho náručí a řekla: nemožno, by takto žili,
že pochybnost jí srdce umučí. – Pak přiznala se, jak je blízkou cíli, že plod jich lásky v květ již vypučí... On těšil ji, jsa zmaten, vzrušen cele,
a hladil její hebký, zlatý vlas; pak přísahu jí složil rozechvěle, že svoji budou za kratičký čas. Tu tiskla jej a líbala tak vřele,
a šťastnou byla, klidnou znovu zas... Za krátký čas ji opustil a utek...! Jej, vyděšená, dlouho hledala –. Ji žalost bodá, srdce drásá smutek,
a sama v slzách často sedala. – Jej vzpomínala... jeho podlý skutek, a zoufalost jí spáti nedala. Na dlouho zmizela...! – Však vrátila se zase –
snad bledší byla nade sníh – žal trůnil tam, kde dřív panoval smích, cit lásky v srdci odumřel a ztich’ – a veta bylo po vší její kráse. –
Když vyšla ven, v náručí majíc choré dítko, a doufala, že bude líp, tu známých mnohý zlomyslný vtip jí drásal hruď jak jedovatý šíp
a ničil ji, jak parno zmdlené kvítko. Tu seznala, že pro ni není světa více, že jeho hřích dokonal lid. Když čest jí zloupil jeho hrubý cit,
že s hanbou v čele nemůž’ déle žít – jeť údělem jí žalů na tisíce. Pak modlila se dlouho... z duše hloubi... na srdce dítko stiskla jen...
Než příští světu vzešel slunný den, již dřímala tak sladce věčný sen – –. Nad hrobem jejím klid se s tichem snoubí...
Cookies on Poetry Cove