Kéž všichni lidé v celé síle davu
by měli jednu, jedinkou jen hlavu,
a stejné tužby, stejné snahy, plány
by byly do duše jim dány –
a stejné city, stejná v srdci láska
je pojila, jak pevná žití páska:
pak snad by mír a pokoj zavlád’ v zemi,
a štěstí slunko zasvitlo nad všemi.
Však míti lidstvo jedinou jen hlavu,
by snadněj’ mohlo jíti na popravu,
by jedním rázem, jedním meče vzmachem
se země zabarvila krve nachem...
by srdce všechněch ihned odumřelo,
by ruce sklesly, všechněch ztuhlo tělo:
pak snad by též byl pokoj v zemi
nad bezhlavými mrtvolami těmi...!