Tak mnoho bojů v našem živobytí,
tak mnoho ran, jež bolně krvácejí,
a málo slov, jež v útěchu nám spějí –
spíš v cestě hloží nalezneš, než kvítí!
Proč bojujem?! – Proč hymny naše znějí?
Vždyť každý z nás, jsa bojem znaven, cítí,
že uznání a odměnu teď krejí
špinavé cáry protekčního žití.
Což nikomu již není Musa svata?
Zdaž umění víc není oceněno
ve pravé hodnotě, co žití věno
že větší cenou vládne stříbra, zlata?
Nám milostivě dáno pouze jméno
– a psancův úděl. – Hlava jest nám spjata
v kruh železný. – Práv našich nehleděno...
jen loutka dána nám – však pozděj vzata.
Kam obrátit se máme v chvíli bolu,
když sebe kol hledíme s vyděšením,
jak sahá vše po sladkém chlebu denním –
jen nám se od úst rve a trhá dolů.
Přec jeden národ jsme! Též s neumdlením
my statně pracujem’ (ač bez mozolů)
ku zdaru vlasti! – V odměnu si cením,
že můžem’ míti stejná práva spolu.