Když šel jsem smuten naposled
za rakví Tvojí temnou, černou,
tu slzou zarosil se hled
ve smutku hloubi nedoměrnou,
a srdce tuhlo v kámen, led,
když hleděl jsem v jasmínu květ,
v němž hlásala’s mi lásku věrnou.
A k hrobu Tvému jsem si sed’,
bych tíhu žalu mohl snésti...
však znovu slzou skrápen hled.
Tu z křoví začal slavík pět...
můj bol se více v srdci pěstí:
že pro mne ztracen navždy svět,
že sám se musím v Osud vésti,
když smrt mi uchvátila květ.
Ten žal, jenž do srdce mi sed’,
mně strávil všechno... všechno štěstí.