Buď pozdravena, kněžko umění! V Tvůj vcházím chrám se zasvětit, a v obět skládám srdce své i duši. Mne přijmi, prosícího, pod svůj kryt –
ve šlépějích Své vůle nech mne jít! – Já prosím úpěnlivě s celou duší. – Jak pěknou řečí prosit znáš a hlas Tvůj zvučný. – Rci mi tedy,
zda pamět svou tak dobrou máš, že řekl’s vše bez napovědy?! – Já nechápu zbla z řeči, odpusť, Tvojí! Co řekl jsem, to z hloubi duše plyne...
má žhavá touha dřív se neukojí, a k divadla se prknům mocně vine. Ó vyslyš mne! Jsi student snad, jenž, zahálčivý, neučit se chtěl,
a propadnuv, byl bázní jat, a před trestem se chvěl: „Kam teď“ – přemítal’s asi – „teď domů nesmím z hanby, studu –!
Na řemeslo jít? – Tam jsou špatné časy a práce moc! – – Již vím, čím budu: Ó! Hercem! Tam je život snadný a práce málo!!“ Řekla pravdu jsem?
Nu, odpověz – – Tvé řeči ráz tak chladný mne neodstraší. – Líbat budu zem, jež šlépěje Tvé nosí svaté... Až seznáš srdce mé, tak touhou jaté
po svatém Tvém, o Muso, umění, to ihned úsudek Tvůj pozmění. Chci prospět vlasti, tříbit srdce lidu... být těšitelem – tišit hlad a bídu;
ve srdci svaté touhy idealy – v před kráčet k vytčenému cíli. – Byť v cestě mně i hory stály, já cítím porazit je dosti síly...
jen neodvrhuj mne! Zas slova... a pouhá slova, jež sladce plynou tak. Však kde je čin? jej srdce chová, a sice tak hluboko, že jej nezří zrak!
Což nevěříš mým slovům? Ni za mák! Těch slibů slyšela jsem tolik již, a všechny stejně sladce zní... však žádný skutku není blíž.
Jdi cestou dál! – To nemožno! Duch sní a touží jen po vyplnění tužeb. – Svou duši čistou, srdce vřelé ti podávám. – Mne přijmi do svých služeb
a zasvětím Ti žití celé. Mám soustrast s tebou! – Času dost, by’s prchnul v dál. Toť nemožnost! Ta dráha, kterou sobě nyní volíš sám,
ta není seta růžemi, – leč trním jen, a mníš-li, pohodlná je – toť klam. – Sta strastí, svízelů – Byť každý den mne Osud nepříznivou stihal ranou,
přec silen jsem, a s hrdým čelem se rváti budu s nepřítelem. Tvá síla ochromí – jen žerty stranou! Což zbude ti, až síla tvá se zláme?
Mé idealy! Zdání tvé tě klame! Tvé idealy, jež jsi’s tvořil v duši, při prvním strádání se shroutí v prach a bída, neuznání tak tě zkruší,
že síly nebude na nový vzmach. A sláva-li tě láká, zvučné jméno jen: to vzdušná bublina, mně, hochu, věř! toť víno opojné, jež kouzlí čárný sen.
Však soudným okem, chceš-li, měř: pak seznáš, sláva že je cetka zlatá – vrch leskne se... a spod je plná bláta! To věř! Mně odpusť, k otázce že nové
své rety otvírám. – Proč tolik zasvěcenců máš, když taký úděl jich?! Ty poctivým se býti zdáš! Nuž odhalím ti, jací jsou tví snové, a pomohu ti v hlubin vniknout taj:
Těch málo je, co idealy maj’ ať porouchané! – ač dříve jak tvé plály a silné byly, jak mramoru skály... těm zbyly již jen trosky, a nic více.
Je to, jak s komárem, jenž kdesi žil tak klidně. – Tu zlákal jej plam svíce a on si křídla popálil! Ti druzí? To je pěkná cháska!
Ten jeden zahálčivý darmošlap se zasvětil mým službám proto, že jej sklame kráska – ten druhý, aby pohodlně žil, ten proto zas, by pod záštitou mojí
jen svému chtíči holdoval... ten zloděj je, a onen v dluhách stojí, ta kuplířkou je, ona nevěstkou je zase... tu potřísnil zas veřejnosti kal...!
Toť definice!! – Z těch tvých idealů, zdá se, ti pro můj chrámek nezbylo ni špetky! Ba, pravdu dím! – Jsou bezcenné již cetky teď u divadla čest a dobré jméno!
Ach, bohužel! Přec hodlám s duší čistou si vybojovat svého žití věno. Já nevzdám se! – Mám vůli pevnou, jistou, a prosím znovu: Přijmi obět moji!
čest, svaté umění nechť v ochranu mi stojí. Ač zklamání již zažila jsem, věř mi, mnoho, přec věřím ti a světím účel tvůj! přec znovu zase odvážím se toho,
že přijmu tě co kněze ve chrám svůj. Buď hercem! – Cti své umění a haj svou čest, probouzej city k dobru, lásku k umění... toť pravý úděl herce jest.
Nechť vlivy okolí tvou duši nezmění! – Nedej se svésti opájivým citem slávy a nezapomeň na života účel pravý. – Buď hercem! – Po hloží a trní spěj! –
Zde polibek! – A Bůh tě provázej...!
Cookies on Poetry Cove