Kdys mladý rybák k moři na lov šel – vrž hodil – (právě jak v té pohádce...) však shledal prázdnou ji; tu k sobě děl: „Dnes neslouží mi štěstí! – Na krátce
jsem tady dnes: vrž hodím do třetice!“ – a vyňal dýmku z kapsy kabátce. Pak zakřesnul, a nafouknul si líce, mohutné dýmy pouštěl ze svých plic...
vrž zase vytáh’: bahno a nic více! Jsa zklamán – nedoufaje v štěstí víc již posledně vrž v černé moře noří... pak táhne – táhne... cítí tíži sic
a namáhá se, až mu tváře hoří – vrž celou z vody táhne zvolna ven a zří, že mořská panna ven se noří... Tu tíži složil na břeh dobrák ten,
a hledí na to krásné, ladné tělo a mne si oči, zda to není sen! Jí po těle se plno šupin skvělo prý ze zlata a drahých kamení...
(snad tenkrát tak se vůbec chodit smělo!) On stál tu nad ní jako v zmámení – pak na kolena sklesl před ní v prachu a jal se takto hovořiti s ní:
„Zda anděl jsi, či tvor, mi pověz, brachu, a rci též, chceš-li mojí žínkou být – jen člověk-li jsi, o nic nemám strachu a můžeš ihned se mnou domů jít.“
Tu ona vznesla k němu svoje oči: „„Ty’s v sít mne chytil, chci též s tebou žít.““ S ním radostí se celá země točí...! Vrž složil, ženu do náručí vzal
a hbitě s bříměm na cestu vykročí. – Tak plynul čas jak moře dál a dál – a mořská panna ženou mu se stala... on s ní jen laskal se, jak s děckem hrál. –
– Však za nedlouho změna s ní se dála: již nestačil jí prostý, režný šat, již chtěla dům... a na hostiny zvala... Že první přání, musilo se stát. –
A rybák dřel se stále v potu tváři, jen mohl-li své žínce všecko dát, jen viděl-li, že tváře její září, tu splnil každé její přání hned.
Však po čase v ní opět něco vaří: tu přišla k němu, sladce jako med, že saisona prý zimní hnedle bude – přijde prý vítr, přijde sníh a led.
„„Nemohu přece v stejném chodit všude, to uznáš““ – řekla, hladíc jeho líc – „„však na kožich a čapku ještě zbude!““ On ptá se naivně: „A už nechceš víc?
Snad myslíš, ženo, že jsem boháč velký?! však v skutečnosti nemám věru nic.“ – Leč na to byl mu rozum příliš mělký, že ženy znají užít jinou zbraň,
a z té muž každý strach má jistě velký. l ona této použila naň: začala s pláčem, křečmi, omdléváním... pak zuřila, jak rozlícená saň. – –
I vyšel rybák se úsvitem ranním a v městě na svůj dům si vypůjčil – vše nakoupil, co bylo jejím přáním, a pospíchal, by už jen doma byl. –
Tu vzhlédla zase k němu, plna lásky, a lísala se k němu ze všech sil. On líbal její zlatoplavé vlásky a zase šťasten na chvíli byl – bloud! – –
Po čase však zas nový vrtoch krásky... On nevzdoroval! vůlí nemoh’ hnout! jí všecko opatřil, co si jen přála – – tím okovy na sebe začal kout!
A ona vyzývavě se mu smála – – – už jiné zase věci chtěla mít... i milovníky do domu si zvala... však neptala se, zda-li to smí být –
A ubožák, ten v zamyšlení seděl – (již šediny mu začly hlavu krýt) a vzpomínal si, a do dálky hleděl a bručel si: „Jak vysvětlit si mám?
přec ženu do sítě jsem chyt’“ – (to věděl!) „však bohužel, že teď jsem lapen sám!!“
Cookies on Poetry Cove