Mně zdálo se, že umřel jsem dnes ráno...
a nebylo mi útěchy té dáno,
bych s milými se rozloučil.
Já okem skelným v nebe jasno hleděl
a na rtu mém strnulý úsměv seděl,
jejž smrtný zápas vyloučil.
Mé srdce ztuhlo, jež tak žhavě plálo!
teď nehybno, tak jak by klidně spalo,
a tlukot žil mých ztich’ –
i mozek můj je prázden všeho pojmu,
je prázden myšlenek i lidských dojmů,
a tím i odumřel mi smích.
Též ztichl hlas, jenž o lásce Jí šeptal...
a také ten, jímž častokrát jsem reptal,
že na světě jsem nešťasten. –
Mé srdce tlouklo pro Ni, dýšíc láskou,
můj život k slovu Jejímu byl páskou
tak slabou úzce připojen.
A k vůli Ní jen puklo srdce žalem,
nemohouc žíti v trápení tom stálém,
nemohouc zdusit lásky cit.
A Ona, když mne nyní kryje země,
tu nepřišla ni s jednou slzou ke mně
se na mém hrobě pomodlit...!