MASKY.

Ten život náš je velká komedie, v níž člověk každý hraje roli svou na prknech světa. – Krok za krokem jdou... jak Osud určil, tak i každý žije. –

A jedenkaždý ze všech lidí v zemi je hercem (dobrým buď... či špatným zas) a přetvářka zde vládne tvory všemi, měníc jich srdce, duši, ba i hlas.

Ten, který dobrým hercem slouti může, ten musí na vše strany křivit hřbet: tu poroučet... tu sladkým být jak med... kde potřeba, do nové vlézti kůže. –

Dle písničky, již slyší, všude zpívat, být s Němci Němcem, s Čechy Čechem zas, a vždycky, je-li k tomu pravý čas, tam odporovat... onde zase kývat.

Své přesvědčení, je-li toho třeba, jak rukavici s ruky dolů dát – své rodné řeči s jinými se smát... národnost zašlápnout za skývu chleba. –

V čas potřeby si na tvář hodit masku a s lící dobráka mít v srdci zášť! – Přes bohatství si dát žebráka plášť... neb s nenávisti maskou kázat lásku –

svou škodolibost ukrýt v litování a radost v uplakanou masku zas... ku bludům, žvástům propůjčit svůj hlas a hlásat je... však sám nevěřit ani!! –

Pod štítem protekce se pyšnit vědou, pod maskou chudoby okrádat lid – na jedné hlavě deset masek mít, a uznávat jen zisk svým napovědou.

To herci v žití jsou! – (však pouze skryti!) My herci skuteční veřejně jdem’ bez přetvářky a masky v díle svém, a každý mluví tak, jak v srdci cítí.

A na jevišti veřejně se známe, že maska jiná kryje naši líc... Však z naší přetvářky nezbude nic, když po divadle masku dolů dáme.

My na jeviště obléknem’ se v šaty buď žebráka, či pána, kněze též, a na rty béřem také mnohdy lež, a přes chudobu hodíme plášť zlatý.

Leč po divadle masky odhodíme a jsme zas tím, čím dřív z nás každý byl ať smýšlením – ať krví svojích žil. – A čím jsme, jaký úkol náš, zas víme!