,Zda vzpomínáte ještě, milostivá, kdy poprvé my sešli jsme se, kdy zřel jsem prvně Vaše očka snivá?‘ – „Oh, vím! Na sklonku jara... v lese!“
,Zda vzpomínáte v naše seznámení, jak zněla první má k Vám slova?‘ – „Oh, ano! – Vzpomínám vždy znova, a slyším jasně dosud jejich znění:
Vy pravil Jste: Zda směl bych šťastným býti a průvodu Vám svého dáti? – Já ptala se: jak mohla bych to chtíti?! prv musila bych přec Vás znáti!“ –
,Jak dobrou pamět máte! – Vzpomínáte, kdy poprvé jsem rety Vaše si zlíbat dovolil tak plaše?‘ – „Což o to! – Hubičky krást znáte!“ –
,Pak vzpomeňte si na ta slova lásky, jež mluvil k Vám jsem, zpit jsa touhou!‘ – „Kdy zasílal Jste ku hvězdám Své zkazky? či kdy Jste zíval chvílí dlouhou?!“ –
,Ó, nesmějte se, prosím, milostivá! Já miloval Vás tenkrát mnoho!‘ – „To hezké bylo! – Nic však z toho, když slavík stále stejnou píseň zpívá!“ –
,Jak krutá Jste! – jak ledová to slova! – Což litujete minulosti? Já chtěl bych prožíti ji s Vámi znova!‘ – „Já však ne! – Mám již toho dosti!“ –
,Což nebyla Jste, rcete, tehdy šťastnou, když slaďounce jsme šepotali...? klid večera se nesl dálí... já přísahal, jak miluji Vás, krásnou.‘ –
„To fráse byly, pouhé lichocení! a tehdy byla jsem tak snivá –. Však časy, lidé, vše se mění, teď jinou píseň srdce zpívá. –
Mně postačila tehdy pouhá slova, zvuk básní, svadlé kvítí, růže... tak ideálně kreslila jsem muže! Teď narozena však jsem znova!! –
V mé povaze se velká změna stala: jsemť ženou nyní, žádné dítě... Jen z románů jsem tehdy lásku znala, a snadno lapil Jste mne v sítě!
Teď ženou jsem! – mám vyšší cíl a snahy, mám jiné ideje a cíle!“ – ,Však život Váš mi byl co klenot drahý, já chtěl bych vrácení té chvíle.‘ –
„To přešlo již, a je to bájí pouhou, a láska naše pochována! – Nám jiná dráha nyní dána a v lásky minulost je cesta dlouhou!“ –
,Což nemožno, by jednou znovu zase ty lásky vrátily se chvíle tak jako tenkrát?‘ – „Nikdy, v žádném čase!“ – ,Bych směl Vás opět v touhy síle
na prsa stisknout, pocelovat rety, do očí Vašich hledět jasných a zlíbat Vašich ruček krásných – ve klín Vám nosit, jako tehda, květy?‘ –
„Jste naivním příliš!“ – ,Co to díte, prosím?! – Jsem naivním, maje rád Vás posud –? Že obraz Váš v svém srdci ještě nosím, to není vinou mou! – To Osud!! –
Já vzpomínal tak často...!‘ – „Stará píseň! Na vzdechy už mne nechytíte! – Já praktickou jsem...(!) Vy jen sníte a vzpomínáním budíte si tíseň.“ –
,Což zapomněla Jste již vskutku zcela, že srdce Vaše bylo moje, že mně Jste kdysi plně náležela?‘ – „Vždyť každý má vzpomínky svoje!
Teď nezbývá nám nic, než rozloučení! – Nás roztrh’ tehdy krutý Osud... Jak Vy – též já vzpomínám posud: je román to, jenž nemá ukončení.“ –
,Což v srdci svém již necítíte bolu, že trháte, co spojil Osud?! Vždyť šťastni bychom mohli žíti spolu, jen máte-li mne ráda dosud?
Proč chladnou Jste, či zdáte se ní býti?! Jen na rty plnou pravdu dejte, se slovem na mne pousmějte...! Jen neřekněte: nemůže to býti!‘ –
„Jak hezky (jako tenkrát) mluvit znáte!“ ,Ten úsměšek Vám špatně sluší! Líp bude slušet, když mi slovo dáte!‘ – „Sám Sobě odpovězte ve Své duši...
snad srdce mé Vám odpoví – to samé!“ – ,Ó, smím-li sám si odpovědět, své duše hlasu při tom hledět, tak tedy: – „ano“!?‘ – „Nuže... uhlídáme!“ –
Cookies on Poetry Cove