Ach, čím to je, že v pohledu Tvých očí
je tolik štěstí, blaha ukryto,
a čím to je, že v růžových Tvých rtíkách
je tolik sladkých poupat zavito?
A čím to je, že v dechu Tvém, tak vonném,
je pro mne tolik, tolik toužení?
A čím to je, že při všech krásách těchto
je pro mne přece tolik soužení?!
Ach, čím to je, že za jediný úsměv
bych s radostí dal celý život svůj,
a čím to je, že jediná Tvá slza
mi zvrátí v žalost celý poklid můj?
A čím to je, že za stisk Tvojí ruky
bych kráčel s Tebou světem celičkým?
A čím to je, že na Tebe když hledím,
tu zdám se sobě tolik chudičkým.
Ach, čím to je, že jsem-li vzdálen Tebe,
i ve snu zřím Tvůj obraz před sebou –
a čím to je, že tak jak nad pokladem
bdí oko moje stále nad Tebou?
A čím to je, že růměnec Tvé tváře
je dražší víc mi, než celičký svět?
A čím to je, že za jeden vzdech bolu
bych obětoval svoje žití hned?!