Kde jsi, ó tváři, kterou rád jsem míval,
proč za závojem, mládí, se mi ztrácíš –
a nač to hledat slovy dělanými –
proč s pohádkou se dneska mi jen vracíš?
Ty, bože, víš, co tenkrát sny mé vidí...
Jak mrtvý stojím... Srdce unavené,
vše, co jsem líbal, jako větev zvadlá
se do bezedna přes balvany žene –
Kol prázdno zívá... Ty to znáš a slyšíš,
ne, nechci zvadat, duše nesmělá!
Buď peřejemi udatně mne prožeň,
buď do prázdnoty sraz mne docela!