Ten most bys vidět měl, je věky obemšelý,
na každý kámen sobě úsměv stáří sedá –
a přece září můstek do pohádky celý
a ve své nádheře až do nebe se zvedá...
Když milá v podvečer se na něm zastavila
a do hlubiny pod ním v klidném tichu zírá:
tu stříbrem chví se na něm každá malty žíla
a z mrtvých kvádrů zvoní píseň všehomíra.
Tu zastavil se čas sám nekonečně dlouhý
a věci beze jména prostorem tu plují –
a jen tam dole kdesi všechny tvoje touhy
jak modré šipky rybek šerem proletují...