A venku prázdný snění ruch...
Krvavý měsíc nad lesy visí,
pod stráň tři obludy usedly si:
zoufalství s očima zapadlýma,
šílenství se rtoma zaťatýma
a k této dvojici nezbytný druh –
bezzubá beznaděj – beznaděj lysá!
To pusto venku, mráz a chlad!
U okna stojím, ve stráň se dívám,
po vichru listem chvěju se, kývám –
teď se tam chechtají, čekají na mne:
Co čekáš, synečku, na štěstí klamné,
jež k tobě nikdy už nepřijde spat,
cesta když zarostla, cestička k tobě?
Ten výsměch osudu – znáš ty ho, znáš?
A ty tři venku do mračen vstaly,
na čelo dlaně k očím si daly,
žhavý smích z očí těch do nitra padá –
ale jak ve spáncích pálí to, studí!
Tragická vzpomínka letěla hrudí
na léta včerejší, na léta mladá!