Dnes zase v ústech zhořkl mi chléb,
tolik mé jitření vzrůstá!
Bůh ví, proč zase vzpomněl jsem
na lačná, žíznící ústa.
Vzpomínkám takým včera kdes
divoce jsme se smáli...
Dnes zase v ústech zhořkl mi chléb,
zlá bolest víc v srdci pálí.
Nevím už, na koho myslel jsem,
když jsem chléb rozlomil bílý –
skrčené reflexe zvedly se,
do ticha promluvily.
Zas prudce chápal jsem: život ten,
kdyby byl na sto let dlouhý,
nesplní nikdy, co my chcem,
nesplní naše nám touhy,
nám, již jsme přišli šíř obzorů zřít,
slyšet bouř vzdálených moří,
a již tu nikdy snad nevzkřiknem
až příliš bdělí své: Hoří!
Dnes zase v ústech zhořkl mi chléb.
Tolik mé jitření vzrůstá!
Bůh ví, proč zase vzpomněl jsem
na lačná, žíznící ústa!