Svět vratký je, ty místo však v něm hledej, stůj na něm do smrti, znej sám svůj pořádek – jdi třeba pod svět za ním, jdi za ním, nebo se – a nechť tě rozdrtí
los krutý zítra, dnes: ty věčnost v sobě nes! Vždyť jenom tak svět cítíš kolem sebe a nejsi mrtvý brak,
jenž v dobách zoufalých jen bídu svoji vidí, v kout někam zapadne, tam čeká na zázrak – ty’s pevně v zemi vrost’ – svou konej povinnost!
Zní z toho zpěv, že bůh sám rád ho slyší, když nebem zachvívá, zní onen z toho zpěv, jímž zhaslé věky budíš, že cítíš Kyklopů kol dunět kladiva,
jež z tmy zas vynesli... Co na tom, zhyneš-li? On tušil to, však málo věděl o tom, tím víc však zpříma šel,
když osud přepad’ ho, jak orel ovci v horách, a gestem jediným ho poslal do pekel. Chceš věčné věky žít? Jdi rozkaz vyplnit!
To bylo v noc, jež lákala svou krásou. V poduškách Toulon spal, v přístavě loďstvo s ním, když jako granát náhle si ostře nad lodí zlý poplach zahvízdal...
Kouř schodištěm se táh’ a šuměl v temnotách... Táh’ jako had a šuměl noc už celou, konečně zasyčel.
A trubka vřískla hned: Loď hoří! Pomoc! Hoří!! Nejhorší na ni dnes se vplížil nepřítel! A má ji výbuch snad do trosek rozmetat?
Jak lišky z děr vše na palubu spělo v směsici zmatené... Prach sám že chytl zas? A smrt že z toho kouká? Jak – dole zář že zřít je možno plamene?
Ten praskot neslyšíš? Je u pracháren již! Zas trubky hlas! Řev sirén ze tmy duní, paniky signály –
to všechny lodi kol, jak lidé v děsu činí, se též svým pokřikem do noci ozvaly, až v posled všechny řvou úzkostí šílenou:
Zatopte loď, než požár všechno zdolá, do práce každý hned, kde živel řádit chce, tam rozum laso splétá a klidné rozvahy vše zmáhá výpočet!
Nuž k pumpám každý spěj a hlavy neztrácej! Za kouřem zatím žár se zdola dere, jenž všechno roztaví.
Na můstku marně povel dneska rozkaz stíhá, kol zmatek tančí už svůj tanec bezhlavý... – Tys’ byl tam dole? Stůj! Co’s viděl? Vypravuj –!
– Tam výheň je a na stěnách již hlodá – co chce však kapitán? – Proč ventil zavřel se – proč nepropouští vodu, což zničen je snad též a ohněm rozežrán?
– Já k němu dojít chtěl, leč pro dým nedošel. A mám-li vše, co dole zřel jsem, říci: už všechno marno je,
já nemoh’ nikde stát, tak rozžhavil vše oheň, my marně dáváme se s živlem do boje, leč poruč, co chceš sám: já stojím, poslouchám!
Pár zbabělců už přes palubu skáče, což konec blízký je? – Ne, vnikni znova tam, kde smrt snad už se chechtá, tvá ruka najde ji a snad ji zabije,
jdi za ní, vnikni k ní, ten chechtot zakřikni! A vskutku kouř – hle, všade už se chechtá a jiskry tančí v něm –
loď zdá se točí se a paluba se zvedá, což zhyne „Liberté“ přec v moři plamenném? Když všade však je zle, co praví srdce tvé?
Je naděj tu a tam, kde naděj zbývá, muž nikdy neváhá! – Jak lasice se mih’ a v černé díře mizí, nechť chvěje strachem se už kolem podlaha,
on ničím nezmaten svůj úkol vidí jen... Jde, běží, klesá... rychle hned však vstává, a běží zase dál,
ač rána vstříc mu hřmí, on hromu toho nedbá, jde rovnou do mračen, z nichž první blesk už vzplál, jde, sotva lapá dech, jde bytost v plamenech...
Jde, běží, klesá... nad ním dělo vzdychá, než vydalo svůj vzlyk, on běží dál – teď po čtyřech se plazí – ach ještě okamžik, jen ještě okamžik –!
Teď pad’ – teď hlavu zved’ – z tmy nový blesk však vzlét’ – a sopky smích se ozval nad Toulonem... Loď pyšná zmizela,
sta lidí s ní... kol v nářek vše se dalo: Což byla na lodi jen srdce zbabělá? Tu hrdina však vstal a všem se ukázal:
Šel dolů tam, ač výbuch vstříc mu dýchal svým dechem smrtelným, jej vedla povinnost – jej nezalekla hrůza, jej plamen nezdržel, ni blesk ni kouř ni dým
– ach, prostý hrdina – kdo dnes naň vzpomíná? Svět vratký je, on místo však v něm našel, stál na něm do smrti,
znal sám svůj pořádek, šel do podsvětí za ním, víš, co to znamená? I když ho rozdrtí los krutý zítra, dnes – on věčnost v sobě nes’!
Cookies on Poetry Cove