To včera bylo, ještě dnes to slyším:
kol zima táhla – náhle do ticha
jak kukačka by byla zakukala
a opuštěnost smysly moje jala,
že i to ráno dal jsem vzpomínkám.
Čím dále ke dni letem pluly nižším...
Z nich každá jak jen zmizet pospíchá,
ač labutí kdys každá být se zdála
a jenom k slunci, k slunci veslovala,
by vyhnula se šeru, mrákotám..!
Dnes marně zase duši svoji tiším...
Na hrobě tvém květ vadne, usychá –
já živ jsem, to však útěcha je malá –
tvá ruka mrtvá něco mně tu vzala,
s čím v životě se nikdy neshledám:
Je důvěra to ke všem věcem vyšším?
V mých není žilách, ve mně nedýchá.
Žes doufala v ni, strachům všem se smála,
jak ptáka rys tě bída za to rvala –
Keř spálený čním k nebi sám a sám –
a nerozkvetu nikdy, nedozrám?