To včera bylo, ještě dnes to slyším:
kol zima, chladno – náhle do ticha
jak kukačka by byla zakukala
a opuštěnost smysly moje jala,
že i to ráno dal jsem vzpomínkám.
Čím dále ke dni letem pluly nižším
a každá jenom zmizet pospíchá,
ač labutí kdys každá být se zdála
a jenom k slunci, k slunci veslovala,
by vyhnula se šeru, mrákotám...
Dnes marně zase duši svoji tiším...
Na hrobě tvém květ vadne, usýchá –
já živ jsem, leč to útěcha je malá,
tvá ruka mrtvá něco s sebou vzala,
s čím v životě se nikdy neshledám –
To důvěra je ke všem věcem vyšším,
v mých není žilách, ve mně nedýchá.
Žes doufala v ni, strachu z ní se smála,
jak ptáka rys tě láska za to rvala –
Keř spálený čním k nebi sám a sám
a nerozkvetu nikdy, nedozrám?