Čtyři stěny holé snad se usmívaly,
snad již spaly tiše v skvrnách žlutavých.
Nemocný a smutný dlouhým utrpením
hledám výkřik, který s večerem tu ztich’!
Zdá se: nenaleznu. Někdo možná zmírá,
někdo možná zemře zítra, pozítří.
Smrt snad kráčí dveřmi, smrt, má panna milá,
její příchod přece tolik nezjitří.
Dávno uvykli jsme hledět výš než milo,
dávno uvykli jsme klidně všechno brát.
Je tak ticho, ticho. V těchhle čtyřech stěnách
snad by blahem bylo v noci umírat...
Ale to, co bloudí duší zneklidněnou,
žádá odpovědi; nelze, nelze již
vyhnouti se bdění, které rána čeká –
– Bílé stěny – Lampa – Nade dveřmi kříž –
– Nade dveřmi kříž a na něm Kristus visí –
Trochu hračka zdá se, hračka v nebezpečí.
Kdo tu ještě věří, kdo tu věrně trpí,
pohledem se vroucím ze své rány léčí.
Hledím, hledím vzhůru... Ruce probodeny –
ale tělo – tělo plné – plné síly –!
Kterak tě to, Mistře, neznámé kdes ruce,
kterak tě to divně tady vytvořily!
Hledím, hledím vzhůru. – Pozdraven buď, králi,
ty, jenž nekraluješ! – chtěla ústa říci,
chtěla ústa vzkřiknout: Nač mne, nač mne voláš?
Chceš mi zabit mládí stále doufající?