Jak podťatá lípa, tak mrtvě a bez hnutí nemocný s nejhorší ranou snad leží – ruce se nepohnou, prsoma třese vzlyk, oči i lékaře poznají stěží...
Ach, ty bolesti, bolesti hrozivá, cožpak ho musíš až ke hrobu dovléci, a tam ho pohodit, víc aby zbrunátněl beztak už krvavý smrti plášť knížecí?
Jak střelený zajíc, tak splašeně, zmateně nemocný na loži stále se zmítá – hlava jak z ohně se vztyčuje vzrušena, ale v těch očích už přec nějak svítá...
Ach, ty nemoci, nemoci urputná, cožpak ho nepustíš, nepustíš ze spárů, cožpak ni raneček zdraví se nesmí tu zachránit z celého zhoubného požáru?
Jak hladový jestřáb, tak úzkostně, zmateně nemocný po stěnách očima těká, za okny jako by rozpučel rudý květ, pod okny jako by bouřila řeka...
Ach, ty strádání, strádání tesklivé, ze zlého dej mu již vyjíti zajetí – u dveří naděje na kliku sáhla si, nedej mu zbytečně dál ještě trpěti!
Jak zlekaný pavouk když lidskou pad na ruku, nemocný na loži sedí a sedí... Po těle lehounký přebíhá mráz, kde rána pálila, něco jen svědí –
ach, vy nemoci, bolesti, strádání, proč jste tak člověka draly a rvaly? Do srdce, do duše i v konce prstů snad teď dojem za dojmem proudem se valí...
Jako když kolouch si na palouk vyběhne, nemocný před vraty stojí a váhá... Z hrkotu drožek a bzučení včel jaká to písnička zvoní dnes drahá?
Ženo neznámá, do cesty co mi jdeš? Ta tvář pod tím závojem, známá však postava – tys to, má bolesti? Stojí a směje se, klaní se, kytici pomněnek podává...
Cookies on Poetry Cove