Sotva jsem se zjevil nad ní,
želva hlavu zatáhla,
pak ji začla vystrkovat,
ale hezky znenáhla,
jistě starší než já byla,
moudrosti snad byla skříň:
ještě lidstvu nevěřila,
věřila mu čím dál míň!
Sotva jsem ho uzřel v hradbě,
za kamenem zmizel kdes,
když se znova zjevil, celý
ovšem zase nevylez’ –
byl to gekon, zvíře čilé,
náhle hlava neživá,
mžoural zrakem potměšile,
jak to člověk nazývá.
Horko bylo. U potoka
zavál na mne stromu chlad,
když jsem zahléd’ černé hlavy
v děrách všech se mihotat.
Úhoř byl tu nad úhořem,
cos neviděl z povzdálí,
jako larvy pluli mořem,
teď se všeho lekali!
Jaký vývoj, všichni svatí,
jaký zvláštní běh a řád!
Co nás jednou přec však zvedne,
že se přestaneme bát?
Je to ono opojení,
tvář, jímž září prochladlá?
Pak se život mylně cení:
smrt má jeho tykadla!