Jde večer velkým smutkem smutný...
Jdou ulicí tvou žebráci.
V špinavých hadrech přejdou mimo,
ten zpříma, ten se potácí,
ten vyhrožuje, proklíná,
a ten zas v pláči vzpomíná –
– Neslyšels? – V planém hluku včel
jako by buben zazvučel...
Má večer svoje kouzlo tiché.
Však proto nehleď na ženy!
V hedvábných šatech přejdou mimo,
ty ctnostny a ty zkaženy –
z nich každá, úsměv na líci,
jde vstříc své vlastní vichřici –
– Neslyšels? – V planém hluku včel
jako by buben zazvučel...
Den za dnem víc mé srdce stůně
a marně bolest přemáhá.
Co chtěl jsem dříve, nepostačí:
klid pevný, pevná rozvaha.
Slyš! Kterak buben vábí zas:
Je války čas! Je války čas!
A kdo jím srdce omámí,
jde za námi – jde za námi!