Já nevím proč, však při tvém jméně
vždy něco ve mne krvácí. –
Jak dávno tomu, co šli venku
kol Gheuzové a žebráci
a my šli s nimi dědinami
a my šli s nimi v dálnou zem!...
Kam ztratili se? Což jsou mrtvi
a my už s nimi nepůjdem’?
Což lidské léto umřelo by?
Vstaň, pohleď: růže rozkvétá...
Nech V. D., ať si co chce píše,
pojď, utečeme do světa!