Odkud jen to náhlé čisto
pod nebesy nad lukami,
což pak v lese ženky tančí,
že to hlavu plete, mámí?
Zahrada je skoro prázdná,
stromy ale vyšňořeny,
jak by se tam nahrnout měl
výlet jakýs rozblázněný...
Stromy kvetou! Hloupost stará!
Dnes já tebe v srdci nesu,
a že je tak čisto kolem,
též svým listím, bože, třesu. –
Jak by hudba v hlavě hrála,
dojem za dojmem se honí,
žádný prázdný, žádný hluchý –
oč jsem tě to prosil loni?
O peřejích mluvil jsem ti,
jež se kamsi v prázdno řítí –
dneska chtěl bych dole v řece,
třeba pstruhem jenom býti...
A že se teď u stolu tam
milý s milou rozesmáli:
aby pro ně chytili mne,
by si na mně pochutnali.