Sám jsem seděl na zahradě, hosté šli už všichni spat, chtělo se mi ještě trochu s půlnocí si povídat.
Že mne dobré víno hřálo, za chvíli tu byl i děj, chyt’ mne večer za zápěstí jako velký čaroděj.
Myslil jsem, že ukáže mi v světle roje bílých můr, ale můry nepřilétly, netopýrů pln byl dvůr.
Zmaten vzhůru k nebi vzhléd’ jsem, tam však hvězda nespadla, nadarmo jsem hledal kolem aspoň náznak divadla.
Mrtvé světlo teklo mlékem po pni stromu za stolem, když jsem dole díru uzřel s polostínem kolkolem.
Jaké divné jevišťátko pro hru smyslů zbystřených! Díra do pně byla brána a v té bráně skřet se mih’.
Zmizel, dlouho nevracel se, teď však proběh’ branou zas, teď jsem čekal, až se vrátí, abych ho snad nepropás’.
Po čtyřech lez’ – běhal po dvou? Už byl zase u brány, vklouzl dovnitř, pak se zjevil jako králík uštvaný.
Kterak se mu třásla hlava, jazyk též snad cosi děl, králík ovšem že to nebyl, skoro jsem se zastyděl:
ropucha to byla pouhá, ve dne líná, nemilá, teď však na dvou tancovala, vskutku na dvou tančila!
Zas a zase přibíhala, zase v bráně mizela, zase někam pospíchala ani trochu nesmělá.
Dobrou kávu donesli mi, byl bych seděl do rána – branou proudil věčný život, hustý jako smetana.
Konečně tu bylo ticho – čekal jsem, že vyjde král, zatím však jen zaznělo to, jak by pejsek zakňoural.
Ustal rázem tanec skřetí, něco jak když zavzlyká: vstříc šla mámě drobná žába míň než malík veliká!
Dlouho sobě v oči zřely, nic se v světě nehnulo, někdo světlo vypjal náhle... vše se v sebe vsunulo...
Do sebe když vše se vsune, zbude aspoň vzpomínka: matka v bráně byla hezká jako lidská maminka.
Závěr potom noc mi dala zdánlivě snad bezduchý: ropuchy jsou noční lidé, my jsme denní ropuchy.
Cookies on Poetry Cove